Survivor [TaeKook] ✔️

32.

Jungkook's pov.

S bušícím srdcem jsem následoval s ostatními Namjoona. Nikdy bych netušil, že zrovna on bude ten, co se stane naším vůdcem, ale není divu. Přece jen, on má schopnost odhadnout nebezpečí snad ještě dřív, než se objeví. Za Namjoonem šel Jin, který se ostražitě držel v jeho blízkosti, jako by ho jeho přítomnost jakýmsi způsobem uklidňovala. Za ním šel Taehyung, který se pořád ohlížel mým směrem, jako by se chtěl ujistit, že tady pořád jsem a nikam jsem nezmizel. Yoongi se nacházel za mnou a dával na nás pozor zezadu. Přece jenom, i on má vyvinutější smysly, které ho můžou upozornit na cokoliv nebezpečného.

Trochu jsem musel přivřít oči nad silným světlem, které nás čekalo venku. Nevím, kolik mohlo být hodin, ale slunce bylo vysoko na nebi, takže typuju něco kolem poledne. Hned od prvního nádechu jsem cítil, že vzduch zde je hustší, takže se i hůř dýchá, a taky teplejší, než jak si ho pamatuju. Jestli nejsem mimo, právě by měl být podzim, ale aktuálně to vypadá na léto, které dosáhlo svého nejvyššího maxima.

Musel jsem se rozhlédnout kolem sebe. Vůbec to tu nevypadá tak, jak si to ze svých vzpomínek vybavuju. I když jsme ve městě, kde jsem vyrůstal, jako bych byl na místě, které jsem navštívil poprvé v životě, a které vypadá jak z jiné planety. Všechny budovy kolem nás byly spadlé, popřípadě stály ve stavu, že i sebemenší pohyb by je složil, jako domeček z karet. Půda byla suchá, takže v ovzduší bylo velké množství prachu, což vytvářelo celkem hustou, ale stále průhlednou mlhu. Na obloze nebyl ani mráček, což dávám za vinnu aktuálnímu suchu, jelikož veškerá pomyslná voda, jako by zmizela.

Pohled na okolí mě tolik upoutal, že jsem se zapomněl koukat pod sebe, což jsem si uvědomil v době, kdy jsem o něco zakopnul. Z tichým křikem jsem se svalil k zemi, jelikož moje mysl byla zaneprázdněná a já tak nestihl včas reagovat, abych to nějak vybalancoval. Se syknutím jsem se podíval na své ruce, které byly trochu odřené, ale to mě nevyvedlo z míry tak moc, jako to, když jsem se podíval na to, co bylo důvodem mého zakopnutí. Zaskočila mi slina, když onou překážkou byla ruka. To by nebylo tak hrozné, kdyby té ruce nechyběl i zbytek těla, ke kterému by ta ruka měla patřit. Vyděšeně jsem na to koukal a snažil se uklidnit, ale moc tomu nepomáhal fakt, že kolem byla spousta krve, která vypadala být ještě čerstvá.

„Jsi v pohodě?" přiběhl ke mně hned Tae, který si klekl, aby mi pomohl vstát. S hrůzou v očích jsem stále pozoroval onu končetinu, která tam ležela. Tae si všiml mého pohledu a sám se podíval stejným směrem. Překvapivě, pohled na paži s ním nic neudělal, takže se s klidnou tváří otočil zpátky a svůj pohled věnoval mně.
„Hele, já vím, že je to hrozný pohled, ale musíš se připravit na to, že něco takového uvidíš ještě mockrát, takže se musíš uklidnit. Potřebujeme se někam dostat, abychom se mohli ukrýt, takže si musíme pospíšit," snažil se mi pomoct zvednout, což se mu i povedlo. Vzal mě za ruku, se kterou si propletl své prsty, a palcem mě pohladil po hřbetu.
„Budu celou dobu u tebe, ano? Nemusíš se bát," řekl mi Taehyung a dal mi rychlý polibek na tvář. Němě jsem přikývl a spolu s ním se vydal za ostatními, kteří stáli od nás dál, ale čekali na nás. Namjoon se pořád nejistě ohlížel kolem sebe, jako kdyby hledal něco, co by nám mohlo nějak pomoct, popřípadě ochránit před nebezpečím, které na nás může číhat doslova na každém rohu.

„Vše v pohodě, Namjoone?" optal se ho Jin, který si všiml toho, jak je nejistý. Namjoon ale neodpověděl. Z nenadání se chytil za hlavu, a kdyby nebylo rychlé reakce kluků, tak by skončil i na zemi.
„Namjoone!" zakřičel jsem, jelikož to, co udělal, mě vyděsilo. Začal se sebou všemožně házet a při tom si říkat různá, pro mě neznámá slova. Vyděšeně jsem se koukl i po ostatních, kteří vůbec netušili, co se děje. S jeho dalším výkřikem mě jeho emoce udeřily jako šípy terč. Mým tělem projela silná bolest, která mé tělo začala sužovat. Jako kdyby mi někdo po kůži projížděl rozžhaveným sklem, jehož střepy se mi zarývaly až hluboko ke kostem. Svalil jsem se na kolena a rukama se zapřel o zem, abych nějak dokázal tu bolest vstřebat. Zajímalo by mě, proč se najednou takhle cítí, jelikož až do této doby byl víc než v pohodě. Nedokázal jsem se ale soustředit, jelikož bolest byla ještě víc intenzivnější. S hlasitým syknutím jsem křečovitě zavřel oči, a snažil se udržet zapřený o své ruce, které se mi strašně třásly.
„Co se to kurva děje?" slyšel jsem něčí hlas, mám dojem, že patřil Yoongimu, ale jistý jsem si stoprocentně nebyl.
„Musíme je odtud dostat," ozval se další, který ovšem patřil Taehyungovi. Cítil jsem dotek na své paži a následný tlak, kterým mě postavil na moje roztřepané nohy, jelikož se Namjoon stále neuklidnil. Snažil jsem se udělat krok, ale mé nohy, jako by mě neposlouchaly. Najednou jsem ztratil pevnou půdu pod nohama, když si mě Tae vzal do náruče. Ihned jsem se k němu přitisknul a snažil se nerozbrečet, jak moc mě všechno bolelo.