Survivor [TaeKook] ✔️

12.

Probudilo mě teplo kolem mého těla. Cítil jsem, jak si mě zdroj toho tepla více přitáhl k sobě, čemuž jsem se vůbec nebránil. Odkdy Yoongi tak dlouho spí? Vždycky vstával dříve. Pomyslel jsem si, ale nijak to neřešil. Rukou jsem mu objal pas, ale něco mě zarazilo. Křídla? Začal se mi vybavovat každý detail z dnešního brzkého rána. V šoku jsem se rychle postavil a koukl se na Taehyunga, který se na mě překvapeně díval. Takže to nebyl sen? Pomyslel jsem si.

„Děje se něco?“ Zeptal se nejistě a sedl si taky. Záporně jsem zatřásl hlavou a pokusil se usmát. Když si všiml mého úsměvu, zamračil se.
„Vidím, že se něco děje. Provedl jsem něco?“ Strachoval se. Cítil jsem jeho obavy. Pocit zklamání a selhání ze sebe samotného. Docela mě to znervózňilo, protože jeho aura začala lehce tmavnout.
„Nic jsi neudělal špatně. Jenom-“
„Jenom?“ Naléhal.
„Jenom jsem byl překvapený. Myslel jsem si, že se mi to jenom zdálo, stačí?“ Odpověděl jsem mu trochu nakrknutě, když mě přerušil. Můj pohled ale opět změknul, když jsem si uvědomil, že o nic vlastně nejde.

Tentokrát jsem nahodil svůj pravý úsměv a postavil se, abych se převlékl z pyžama. Cítil jsem na sobě jeho pohled, když jsem si svlékal tričko. Pohlédl jsem na něj, přičemž on odvrátil pohled. Jeho pocit obavy a zklamání najednou nahradil něco úplně jiného. Cítil jsem, jak moc se to snažil v sobě potlačit, ale moc jsem nechápal proč. Hněv to určitě nebyl, ten už poznám. Ani vztek či chuť ublížit. Co to teda...

Vykulil jsem oči, když mi to došlo. Byl to chtíč. Snažil se v sobě potlačit pocit vzrušení, aby neudělal nějakou hloupost. Mé tváře nad tou představou začaly hořet. Rychle jsem se převlékl, abych ho dále nedráždil. Nevinně jsem se na něj usmál, abych nějak zamaskoval tuhle trapnou situaci.
„Půjdeme?“ Pobídl mě, načež jsem přikývl. Společně jsme se vydali do klubovny, jak tomu ostatní říkají, kde byl zbytek naší menší party.

Hned, jak jsme vešli, jsem na sobě cítil pohled Namjoona, který něco říká Jinovi. V obličeji se mu objevilo zděšení a pohlédl na Taehyunga. Ten se samolibě usmál a pokračoval v chůzi. Mlčky jsem ho následoval a usedl vedle něj. Bylo tady zvláštní ticho, které občas někdo přerušil zakašláním.

„Zase se mu díváš do hlavy?“ Zeptal se Namjoona Hoseok, když si všiml pohledu, jakým na mě kouká.
„Jo, a našel jsem něco zajímavého.“ Řekl zvláště a pohlédl na Taeho.
„Chci jenom říct, že s tím nesouhlasím.“ Řekl, odvracejíc svůj pohled.
„Ale vždyť se ještě nic-“
„Já vím, ale může. Jsem si tím jistý.“ Přerušil mě.
„Může mi někdo říct, co se tu děje? Nebaví mě poslouchat jenom půl rozhovoru.“ Řekl naštvaně Jin a bouchnul pěsti do stolu. Ne, Hyung. Neříkej to. Hodil jsem na Namjoona prosebný pohled.
„Měli by to vědět.“ Řekl nahlas o kouknul na ostatní. Svěsil jsem zahanbeně hlavu a začal si hrát s prsty na rukou.

„Jungkook se včera líbal s Taehyungem.“ Řekl narovinu a ostatní zmlkli. Cítil jsem na sobě všechny páry očí, ale nijak jsem se neodvážil zvednou hlavu a čelit jim.
„Je to pravda?“ Slyšel jsem překvapeného Jina. Lehce jsem přikývl a nechal ztéct slzu, která se vytvořila v mých očích. Toho si všiml Tae a chytil mě za ruku. Tím, jak působil klidně, trochu uklidnil i mě.

Odvážil jsem se pohlédnout na ostatní, což jsem neměl dělat. Jejich pocity a emoce, které byly u všech různé, a hlavně zmatené, mě zasáhly, jako nůž do srdce. Jediný Yoongi vypadal, že je relativně v klidu. Asi nás musel vidět, když jsme spolu leželi v posteli. Namjoon zalapal po dechu a ještě víc se zamračil.

Nikdo nic neříkal a to mě strašně ubíjelo. Cítil jsem se jako viník, který může za zkázu celého světa. Cítil jsem se, jako bych je všechny zklamal. Jako bych selhal. Nevydržel jsem to a pod náporem všech těch emocí, které na mě útočily, jako na vraha, se rozplakal. Obličej jsem si schoval do dlaní a vzlykl. Cítil jsem kolem svých ramen dotyk. Taehyung mě objal a přitáhl k sobě. Hlavu jsem mu zabořil do hrudi a podruhé vzlykl.

„Tož, jste normální? Musíte na něj koukat, jako kdyby vám zabil rodiče? No tak se líbali, no a co!“ Zastal se mě Yoongi, který poprvé promluvil.
„No a co?! Tohle je vážná věc!“ Vykřikl Jin, jehož hněv by byl cítit i na míle daleko.
„Tak to mi řekni, co je na tom tak vážného? Myslím, že jsme už tak dost v prdeli, aby se to mohlo posrat ještě víc. To nemůže žít aspoň na chvíli s pocitem, že všechno nejde do sraček? Promiň mi to Jine, ale že tobě umřela manželka, nemusí znamenat, že teď budeš ostatním bránit v jakémkoliv vztahu! Taky nejsem moc nadšený, protože Taehyunga moc dobře znám a ještě včera mu ublížil, ale bránit jim v tom nemůžeš!“ Zakřičel na něj Yoongi zpět a vzteky se postavil. Jin ho napodobil, načež sobě stáli tváři v tváři. Nechtěl jsem, aby se hádali. Zvlášť, když je to kvůli mně.
„Netahej sem mou ženu! Ta s tím nemá nic společného!“
„Nemá? Jsi si jistý? Protože od té doby, co umřela, se chováš jako jiný člověk. Jsi chladnější, více času trávíš v kuchyni, než aby jsi tady byl s námi. A to nemluvím o tom velkém podrazu, když jsi nás všechny nechal prohlédnout Namjoonem. Nemysli si, že o tom nevím. Vím to už od začátku. Zklamal jsi mě. Znám tě dostatečně dlouho na to, abych věděl, že sám ctíš tajemství ostatních.“ Všechny pohledy se se zmatením přesunuli na Jina, který vypadal, že se za chvíli taky rozbrečí. Nějak jsem tušil, o čem to Yoongi mluvil, ale i tak mě to hodně překvapilo.

S posmrknutím si sedl zpátky na své místo a rozbrečel se. Bylo mi ho líto. Určitě ho hodně zasáhlo to, co Yoongi řekl. I ten vypadal, že toho lituje.
„Já-“ Chtěl začít, ale vzlykl.
„M-moc se o-omlouvám, a-ale m-myslel jsem to d-dobře. Ch-chtěl jsem ochránit aspoň vás, k-když jsem n-nedokáz-zal pomoct I-Irene. B-bože! T-tak z-zatraceně moc mi ch-chybí!“ Zakřičel a schoulil se do klubíčka na zem. Neváhal jsem a šel k němu. I když mi jeho bolest ubližovala, cítil jsem potřebu ho utěšit. Vzal jsem si jeho tělo do náruče a silně ho objal. Objetí mi hned oplatil, nepřestávaje plakat.
„Dostaň to ze sebe.“ Zašeptal jsem mu, protože jsem cítil, jak se to v sobě snaží dusit.

Poslechl mě a začal mi nehtama škrábat záda. Projela mnou ostrá bolest, ale snažil jsem se to vydržet. Musel jsem. Věděl jsem, že mu tak pomůžu. On mi taky pomáhal, když mě Tae našel, aby mě ošetřil. Vůbec nevěděl, kdo jsem, ale i přes to, se mě ujal. Kolikrát mi musel zašít hlavu, ošetřit rány nebo mě utěšovat. Byl jsem mu nesmírně vděčný, takže tohle byla jenom maličkost.

Cítil jsem, jak jeho tělo ochablo. Slyšel jsem jeho pravidelné oddechování, takže jsem usoudil, že usnul. Opatrně jsem si ho vzal do náruče a vstal jsem s ním.
„Jdu ho odnést do jeho pokoje.“ Řekl jsem ostatním, kteří nás po celou tu dobu tiše pozorovali. Všiml jsem si, že Jimin měl i v očích slzy.
„Jdu s tebou.“ Rozhodl Tae a zvedl se z místa. Jemně jsem přikývl a prošel dveřmi, které mi otevřel.