Survivor [TaeKook] ✔️

24.

„Ach, jak dlouho ještě budu muset takhle ležet? Už mě to nebaví." Postěžoval si Tae, když jsem mu k puse mířil vidličkou, na které bylo jídlo. Bez problémů sousto přijal a začal žvýkat. Vypadalo to docela vtipně, protože jakmile se mu do úst dostalo trochu nudlí, jeho zamračený pohled na chvíli ustál a přišel místo něj spokojený výraz.
„Vždyť ti to už Jin řekl aspoň stokrát. Musíme počkat, až ti to pořádně sroste, pak vytáhneme stehy a bude to v pořádku." Zopakoval jsem jako nějakou básničku a znova mu dal k ústům další část jeho porce. S odfrknutím ji přijal a položil si hlavu na polštář se slovy, že už nebude. Zamračil jsem se nad tím, protože toho nesnědl moc. Zase ale chápu, že po dvou týdnech bez jídla žaludek tolik obsahu nepojme. Odložil jsem proto talíř na stoleček a ruku přesunul na Taeho hlavu, kde jsem si začal hrát s jeho vlasy. Vůbec mi nevadilo, že jsou mastné. Pořád byly jemné a příjemné na dotek.

„Já se nudím!" Zakřičel zoufale po chvíli ticha. Zněl jako malý kluk, kterého rodiče vzali nedobrovolně do obchodu. Uchechtnul jsem se a začal uvažovat, co bychom mohli dělat. Moc možností nebylo, protože Tae musel pořád ležet na břichu, takže možnost si něco zahrát byla téměř nula, protože by to bylo po chvíli nepohodlné.
„Já nevím Tae, co by jsi chtěl dělat. Moc možností není." Řekl jsem mu a pohladil ho po hlavě.
„Tak si pojď aspoň povídat." Zakňučel a pohlédl na mě. To nezní jako špatný nápad.
„Dobře. O čem by jsi rád mluvil?" Zeptal jsem se ho a blíž se k němu přisunul. Židle pode mnou zavrzala, ale nikdo na to nebral ohledy. 
„Já nevím, Kookie. Třeba, měl jsi nějaký sen?" Vzal mou ruku a propletl si s ní prsty. S otázkou v očích mi pohlédl do těch mých a očekával mou odpověď. Tohle nebylo zrovna téma, o kterém bych rád mluvil. Vzpomínky na mou minulost a uvědomění si, že všechny sny, které jsem měl, se nikdy nesplní, mě vždycky rozesmutní.

„Měl jsem sen. Takový neobvyklý. Kromě velké rodiny jsem si chtěl otevřít domov pro seniory. Staral bych se o staré lidi, pomáhal bych jim. Ale ze všeho nejvíce bych poslouchal jejich příběhy. Jejich vzpomínky na mládí, na nějakou důležitou událost, která změnila jejich život od základů. Doma jsem měl takový notes, kde jsem si zapisoval příběhy své babičky a dědečka. Chtěl jsem je předčítat svým dětem jako pohádky na dobrou noc. Měl jsem část z nich přepsaných i do počítače, plánoval jsem totiž, že z nich udělám knížku. Můj bratr byl domluvený s jedním nakladatelstvím, které by mělo o mou knihu zájem. Bohužel, tohle je už jenom sen, který se mi nikdy nenaplní." Posmutněl jsem a setřel jednu neposednou slzu, které mi stekla po tváři. Bylo mi to líto. Kdo by si pomyslel, že by se to všechno takhle pokazilo?
„Taky jsem měl sen." Začal Tae, aby nějak upoutal mou pozornost. Pohlédl jsem na něj a volnou rukou ho pohladil po tváři.
„Jaký sen?" Zeptal jsem se a čekal, až začne mluvit.
„Chtěl jsem být malíř. Když jsem byl malý, s mými rodiči a mladšími sourozenci jsem bydlel na farmě v Daegu. I když jsem byl vychováván jako zemědělec, tohle povolání nebylo pro mě. Nehodil jsem se na to. Já měl duši umělce. Chtěl jsem tvořit, inspirovat, a ne někde obdělávat půdu. Bohužel pro mě, na žádnou uměleckou školu mě nechtěli příjmout. Může za to hlavně má bipolární porucha. Mám její těžkou formu, proto je pro mě těžké se ovládat. Proto mám taky takové změny nálad. Navíc tomu nepřidala ani ta mutace. Kdysi jsem byl v jednu chvíli veselý a ochotný udělat cokoliv, kdykoliv. Má druhá stránka, tichého a uzavřeného člověka, se během mé přeměny změnila na agresivní. To je důvod, proč je pro mě těžké přestat ti ubližovat. Když nejsi poblíž, jde to lehce potlačit, ale tvá přítomnost to jenom zesiluje. Nechápu, proč je to zrovna tahle má půlka, protože jsem býval spíš veselý. Ale abych se vrátil k tomu mému snu. I když podle mnoha odborníků, byly mé obrazy mistrovskými díly, na škole se mnou nechtěli mít nic společného. Do teď nechápu proč, ale musel jsem se s tím nějak poprat sám. Jednoho dne jsem se rozhodl, že pojedu do Busanu. Měla tam být jedna výstava děl jednoho známého autora. Zároveň jsem jel navštívit své známé, kteří tady bydleli. Bohužel, bylo to přesně v den, kdy se stalo to, co se stalo." 
„To je mi líto."
„Nemusí. Podívej, kde teď jsem. Žiju, mám křídla, poznal jsem tebe. Byl jsem se podívat na naši farmu, ze které nic nezbylo. Nic. Je tam pouze prázdné pole plné prachu. Dostal jsem druhou šanci na život, když mě Jin s Yoongim našli. Je mi sice líto, co se stalo, ale nijak to už neovlivním a musím s tím žít." Řekl klidně, až mě to děsilo. To mu není líto, že jeho rodina umřela? Že místo toho, aby si plnil svůj sen, tady musí trčet a přežívat?

„Vím na co myslíš a nech toho. Já vím, že to znělo sobecky a chladně, ale proč bych se měl trápit tím, co se stalo? Musím se zaměřit na přítomnost a budoucnost. Musím hodit svou minulost za hlavu a postavit se realitě čelem." Dodal ještě, když zpozoroval můj překvapený výraz.
„Já jen, byl jsem překvapený. Já pořád myslím na to, co se stalo. Chybí mi má rodina, kamarádi. Můj starý život. Ztratil jsem všechno, na čem mi záleželo. Byl bych radši, kdybych tu být nemusel." Poslední větu jsem zašeptal. Nechtěl jsem znít nevděčně, ale prostě jsem to takhle cítil. Každý den je boj o holý život. Může se něco stát. Cokoliv. Nechci žít v nejistotě a zoufalství.
„Prosím, tohle už nikdy neříkej. Měl by jsi být rád, že jsi přežil. Poznal jsi nové lidi, změnil jsi se celkově, a až tě vezmu ven, ukážu ti jakékoliv místa budeš chtít. Neříkám, že budou v pěkném stavu, ale viděl jsi někdy na živo Eiffelovu věž? Nebo Velkou čínskou zeď? Na světě je tolik krásy, která přežila i to nejhorší a čeká pouze na to, aby jsi ji mohl vidět." Pohladil mě po tváři, ze které mi setřel slzy, které se tam opět objevily. Jemně jsem přikývl a přisunul se k němu blíž, abychom se mohli obejmout.
„Jsi pro mě velmi důležitý a bolí mě, když mluvíš o tom, že by jsi byl radši mrtvý. Záleží mi na tobě a nechci, aby se ti něco stalo. Jsi jako slunce, které projasní můj den. Jako měsíc, co mi svítí na cestu, když je kolem všude tma. Prosím, nenech svou krásnou mysl, aby přemýšlela o tom, jak to ukončit." Šeptal mi do ucha. Následně políbil můj spánek a odtáhl se.
„Neplakej nebo budu taky." Usmál se, když viděl, jak si slané potůčky razí cestu po mé tváři. Slzy jsem si setřel a usmál se na něj zpátky.

„Tae?"
„Ano, Kookie?"
„Já tě mi-"
„Kdo má hlad?" Ozval se ode dveří veselý Jin, který v ruce nesl tác s jídlem.

Helou gájs.

Já vím, že je to dlouho od posledního updateu, ale nějak mě přešla chuť psát, když musím trčet doma.

Každopádně, doufám, že jste všichni zdraví a plní elánu. Musíme to doma ještě nějaký ten týden vydržet, než nás vyženou zpátky do škol.

Mimochodem, děkuji za 1k votes u mého druhého příběhu 'You don't know anything'. Moc si toho vážím.
❤️❤️❤️❤️❤️❤️❤️❤️❤️❤️❤️❤️❤️

🍀Take care and stay healthy🍀

Nelinkatm