66.) I wish I could knew

183 19 36
                                    

?:

Byl čas. Konečně navštívím pár starých přátel, které jsem tak trochu... Řekněme "zachránila" před smrtí. Potřebovala jsem nyní jejich laskavost, kterou mi slibovali. Pokud mi tedy nelhali.~

I když jsem tuto cestu znala a kdysi jsem tu žila, než jsem se vžila do role "člověka", šla jsem opatrně. Je to totiž, no, víc než rok, co jsem je viděla naposledy od mého odchodu.

Nikdy jsem nevěděla předtím, proč mi instinkt říká, ať jim pomůžu. Nyní to vím. A bylo dobře, že jsem ho uposlechla. Teď se mi hodí nějaká ta pomoc na příště. Budou mi sloužit skvěle.~

Zastavila jsem se. Přede mnou byla stará vila, v temných barvách a rozsvícenými světly. Ušla jsem velký kus cesty, uvidíme, zda se mi to vyplatí.

Kráčela jsem po cestičce, díky které klapání mých podpatek bylo hlasitější než bzučení světlušek, ke schůdkům a dveřím. Pohladila jsem ty dveře a v mé mysli se rozproudilo moře vzpomínek. Nostalgie byla mnou posedlá, všude jsem to znala a vždy jsem si na něco vzpomněla.

Tento dům jsem kdysi vlastnila. Žádná velká sláva. Ano, byl to pro mě luxus a pohodlí, čehož si cením, ale nikdy to nenahradí můj domov, který jsem kdysi dávno měla... Před tou.... Katastrofou.

"Dost těch hloupých obrazců a dialogů! Pojďme si pro mé přátele." Pověděla jsem si velitelsky, abych si připadala silná. Vlastně, to já jsem.~

Otevřela jsem staré dveře, bez zaklepání, bez zazvonění. Toto byl můj dům, nepotřebuji takové hloupé malé zdržování.

Uslyšela jsem smích. Několika hlasů a kroky různých druhů. Silné dupání, pak tiché malé krůčky, dva páry obyčejných a tak dále bych mohla vyjmenovat všechny v tomto domě.

Než jsem se stačila porozhlédnout, někdo daleko předemnou spadl. Dívka, malá, ale rychlá a podtrhlá. Posedlá tvářemi jiných.

Pouze jsem k ní šla dál a dál. Když se snažila postavit, všimla si mě. Okamžitě vstala a začala řvát:

"Naše paní je zpět! Vrátila se!" A začala všude běhat. Já pouze šla nahoru po schodech za ní, kam ona odešla.

"Vtipkuješ?"

"Hele, na to ti už opět neskočíme!"

"Holčičko, jsi si jistá?"

"Já ji viděla! Viděla! A cítila! Její pach!"

"Ale no ták, buldogu!"

".... Také cítím její pach."

"Děláte si srandu...."

Miluju, když o mě někteří mluví. Ať už ze strachu, radosti, či jako o slavné celebritě. Miluji pozornost. Cítím se, jako královna světa.

A vezmu si i brzy své žezlo, které mi patří.

"Královna se brzy vrátí na svůj trůn."

Když jsen vstoupila, dech se každému jen zatajil. Skoro snad vůbec nedýchali. Ach, tak dávno to bylo? Bylo to snad pro ne několik tři staletí?

Možná bylo, možná ne. Rozhodně víc než rok? Ano.

"Ty...?" Řekl nejstarší. Přibližoval se. Na svou velikost byl hrozivý a nebezpečný jako lycan, ale neměla jsem z něj strach. Mně by neublížil. "Po letech ses přeci vrátila."

"Nezapomněl si mi tykat, jako jediný." Pohladila jsem ho, po jeho jizve na tváři. Po jeho lícní kosti. Stále jde vidět, ale již ne cítit.

"Potřebuješ pomoct, že?" Ozval se za ním jeden z dvou mladých bratrů. Dvojčat. "Víme, že ano. Vidíme to."

✅ „Another Start" | Eddsworld AUWhere stories live. Discover now