✅ „Another Start" | Eddsworld AU

56.) It wasn't me...

Cameron:

Začala tu být zima. V tomhle snovém světě jsem byla pouze v pyžamu, což najednou pro mě nebylo výhodné, když máte jen dámské boxerky a velké XL červené triko s číslem tři.

Mé bosé nohy se dotýkaly každým krokem studené podlahy. Bylo to jako sklo. Úplně průhledné a studené. Ani nevím, jestli vůbec po nějakém skle chodím.

Případá mi to jako hodina a půl. Hodina a půl chození tam, kam mě nohy vedou. Začala jsem si už říkat, jestli bych se neměla každou chvíli vzbudit, docela bych to i ocenila. I když.....

Tady se cítím, jako ve skutečném světě. Je tu skoro stejná atmosféra. Čistý vzduch, pocit bezpečí. Prostě jsem se tu cítila, jako doma. Akorát s tím pocitem, že jsem ve snu.

A vím o tom.

"Urgh, kde je ta liška?" Zavrčela jsem a pozorovala jsem okolí. Nechal mě tam a pak si odcupital někam do háje. Tss, parchant bílej. (Nic proti bělochům, ani černochům a asiatům! Nejsem rasista.)

Bloudila jsem okolím pořád, už mě to rozčilovalo. Zima a bolí mě nohy, hrůza tohleto...

Uslyšela jsem nějaké šeptání. Vsadím se, že je to ta liška! To si vypije parchant.

Šla jsem za hlasem nejrychleji, jak jen to šlo. Čím víc jsem byla blíž, tím lépe jsem rozpoznala hlasy. Nebyl jeden, ale tři. Dva muži, jedna žena. Toho lišáka jsem poznala, ty další dva ale ne...

Byla jsem zvědavá. Když jsem byla dostatečně blízko, abych slyšela všechno čistě a jasně, jakékoliv slovo a písmeno, začala jsem odposlouchávat. Vím, že se to nemá dělat, ale ta liška mi něco tají.

A já chci vědět co.

Tord:

Seděl jsem a objímal svá kolena. Sledoval jsem křišťálové jezírko, které se lesklo díky měsíčnímu svitu. Přemýšlel jsem ohledně dneška... Tedy včerejška, když je nyní pár minut po půlnoci. Každopádně.... Nevím, jestli říct pravdu. Nalezl jsem je, bylo to díky náhodě, ale stále se ptám na tu otázku...

Mám to říct?

Můžou mi věřit, nemusí. Můžou mě vzít zpátky do rodiny, či mě hnusně napadnout. Můžu říkat pravdu, můžu pro ně ale lhát...

Ucítil jsem propalující, nenávistný a naštvaný pohled na mých zádech. Pomalu jsem otočil svou hlavu. Vzdychl jsem.

Tom mě pozoroval, není rád, že tu jsem. Jak by ne, po té.... Řekněme "nehodě".

Vzpomínka.

Zhluboka jsem dýchal hystericky. Začal jsem se smát. Nevím proč, nemůžu se ovládnout! Co se to se mnou děje...?

Otče, pomoz mi! Prosím!

Matko....

. . . . . . .

"JÁ! NEJSEM! TVŮJ! KÁMOŠ!" Vystřelil harpunu. A v ten moment, jsem si uvědomil, co jsem provedl. Hned jsem věděl, že jsem zrádce rodiny... Mé opravdové rodiny... Harpuna zasáhla hrudník robota a prošla až ke mně. Harpuna zničila několik obvodů, kabelů a část motoru. Protrhla i pás u levé ruky, druhý pás se stáhl a má pravačka tam uvízla. Alarmy pískaly a blikaly červeně. Spustil se sebedesktruktivní mód. Snažil jsem se zachránit svou pravou ruku, ale pás byl zaseklý a drž mou ruku jako klíště.