Miles Away [CZ] ✔️

Část 47.

Dnes byl ten den, ve který mi vždy pravidelně přistála obálka u vchodových dveří. Zároveň byla sobota, takže jsem mohla zůstat celý den doma a trpělivě vyčkávat na jedinou věc, která mi ji ještě připomínala.

Děsilo mne, že už si skoro nepamatuji její tón hlasu. Pamatuji si všechny miluji tě, které mi kdy řekla, ale začala jsem ji pomalu ztrácet. Zapomínala jsem a to jsem vždycky chtěla, tak proč ta náhlá změna? Proč to teď probodávalo mé srdce skrz na skrz?

Ale dopis nepřišel. Nepřišel mi dnes, ani zítra, ani za dalších několik dní. Celé dny jsem strávila sezením u okna a vyhlížením pošťáka, který se však nikdy neukázal. Byla jsem zklamaná, ale v ten moment jsem se rozhodla všechno ukončit. Všechny vzpomínky s ní zničit a prostě od toho nadobro odejít.

Krabici pod mou postelí jsem vytáhla a nějakou chvíli na ni pouze koukala. Klepaly se mi ruce, ale v mé hlavě jsem byla přesvědčena, že je to dobré rozhodnutí. Ze šuplíku v ložnici mých rodičů jsem vytáhla zapalovač a přemístila se do koupelny. Sklonila jsem se nad umyvadlo s kusem papíru v ruce a zapalovačem ve druhé.

Oheň se pomalu přibližoval k prvnímu dopisu, když jsem uslyšela zazvonení zvonku. Povzdechla jsem si a všechno dala na tehdejší místo. Pospíchala jsem ke dveřím a když byly otevřené a já spatřila osobu za nimi, zatočila se mi hlava. Srdce mi málem vyskočilo z hrudi, ale tentokrát to bylo jiné. Nebilo kvůli štěstí. Bilo kvůli nervozitě a překvapení. Zdaleka ne kvůli lásce.

"Al..." Zašeptala a prohlížela si mne od hlavy až k patě.

"Co- co tu děláš?"

"Myslela jsem, že dát ti poslední dopis osobně je dobrý nápad."