Miles Away [CZ] ✔️

Část 29.

Přehrabávala jsem se v mé malé skříni a hledala něco, v čem bych mohla udělat dojem. Nikdy jsem moc na veřejnost, kromě školy, nechodila, takže můj šatník obsahoval převážně džíny a mikiny. Můj výběr se dále zužoval ročním obdobím a deseti centimetry sněhu. Nakonec jsem si vzala černé džíny, bílý svetr a přes něj koženou černou bundu.

Nazula jsem si černé kozačky a hluboce se nadechla. Vzala jsem z věšáku svou malou kabelku a rozevřela dveře.

Přiváděla mě do rozpaků každým pohledem, každým úsměvem a každým dotykem. Na chatě to bylo něco úplně jiného, než když budeme mezi lidmi. Nezvykla jsem si na to, že jsou skoro všichni homofóbní i když říkají, že nejsou. Nejraději bych celému světu sdělila, jak moc tu blondýnku miluji. Jak moc hezky mi dokáže být s člověkem stejného pohlaví. S ní by se totiž i létání zdálo být ta nejlehčí věc na světě.

Ale nemůžu. Jak by reagovali moji rodiče? Jak by reagovali její rodiče? Jak by reagovali všichni ostatní? Jasně, neměla bych brát ohled na názory ostatních, ale tohle malé tajemství by mohlo zničit život nám oběma. Mně by to bylo jedno, má hrstka přátel se vlastně skládá jen z lidí, které jsem teď potkala. Nikdy bych si však neodpustila, že bych zničila život Elize.

Ani v nejmenším bych si nemyslela, že milovat někoho bude tak těžké. Možná náš vztah skrývat nechtěla a že já jsem nechtěla, ale možná to tak bude lepší. Lidi jsou odpad. Většinou...

"Al!"

"Uhm, ahoj." Nervózně jsem se usmála. Vločky dopadající na její vlasy jí dělaly ještě krásnější. Její oči zářily modře a jsem si jistá, že bych ty jiskřičky v nich mohla pozorovat 24/7.

"Sluší ti to." Uculila se. Mé srdce okamžitě začalo zběsile bít, jako by chtělo prorazit hrudní koš a běžet maraton.

Až teď jsem si jí prohlédla celou, hezky odspodu nahoru. Vypadala nádherně. Pro tenhle obyčejný svět byla až moc dobrá, ale nestěžovala jsem si, protože jsme mohly být spolu.

"Tobě víc." Pouze pravda.

Společně jsme zapadly do malé útulné kavárny, kterou řídil Oliver. A tak vzniklo jméno U Olivera. Je to někdo, koho výdám skoro každý den a už ho vnímám skoro jako příbuzného. Vlastně by to ani taková hloupost nebyla, je to můj opravdu vzdálený strýček, ale celý rodokmen teď asi neřeknu.

"Co to bude dámy?"