Miles Away [CZ] ✔️

Část 30.

"Uhm, asi jako vždycky." Pousmála jsem se na něj.

"Takže jedna horká čokoláda. A pro tebe?" Pohledem se zastavil na blondýnce, která seděla vedle mě.

"Pro mě taky." Řekla nakonec.

"Dej mi facku, štípni mě nebo něco... prosím, chci vědět, že tohle je realita." Vydechla jsem rozzářeně. V podniku kromě nás nikdo nebyl. Z okna jsem mohla vidět mnoho mužů i žen, kteří někam pospíchali, nebo venčili své mazlíčky. Jako by se tady v téhle místnosti zastavil čas. Jen my dvě uprostřed nekonečného chaosu.

"Kdyby to byl jen sen... nemohla bych udělat tohle." Rychle se ke mně naklonila pro polibek a stejně rychle se vrátila ke své předchozí pozici. Vlastně bych ho ani nezaregistrovala, kdyby jen dotek jejích rtů nezpůsobil výbuch v mém těle.

"Málem bych zapomněla... mám pro tebe dárek." Zatvářila se překvapeně a zároveň zklamaně.

"Já.. já pro tebe ale nic nemám."

"To nevadí. Vlastně to moje není žádný zázrak, ale myslím, že se ti to bude líbit." Podala jsem jí malou dárkovou taštičku. Když už se chtěla podívat dovnitř, rychle jsem jí zastavila.

"Ne, otevři to až budeš doma. Prosím." Pousmála se a tašku si položila k nohám.

V kavárně jsem strávili asi další hodinu. Čas s ní dokázal tak rychle plynout. Její hlas mě uklidňoval a její smích mě nutil usmívat se. Její náruč mi připadala jako to nejbezpečnější místo na planetě zemi. Místo, kde na mě nikdo nemůže, kde na nás nikdo nemůže. Byla pro mne domov. Teplo a vůně domova. Znamenala pro mě neskutečně moc a to jen za tak krátkou chvíli. Možná nebylo správné se zamilovat, ale je těžké nespadnout, když už jste zakopli.

"Ups, už musím jít." Nevinně se zasmála. S úžasem jsem ji pozorovala při každém dalším pohybu. Vzala jsem své věci, stejně jako to udělala ona a společně jsme opustili podnik.

"Tak hádám, že se uvidíme brzo?"

"Dřív, než si myslíš." Zasmála jsem se a rychle jí políbila na rozloučenou. Naposledy mi zamávala a obě jsme se rozešly pryč.