Miles Away [CZ] ✔️

Část 19.

"O čem nevím, El?!" Zvýšila jsem hlas. Její hlava spadla dolů, aby se mi nemusela dívat do očí.

"Jedu studovat do Austrálie. Vlastně... jedu tam začít nový život." Pousmála se. Abych to ujasnila, momentálně bydlíme v Severní Karolíně. Něco ve mě, vlastně část mě byla momentálně zaražená a ta další... zklamaná a smutná.

"A co Bob?" Proč jsem se zeptala zrovna na tohle nevím, byla to jen jedna z milion otázek, které mi běhaly hlavou.

"My... je to složitý." Povzdechla si a opřela se o stěnu. Vzniklo mezi námi trapné ticho a já nevěděla čím ho přerušit.

"Můžeme si zavolat a na prázdniny určitě přijedu." Řekla nakonec a podívala se mi do očí. Milovala jsem její modré oči, keré zářili jako ohňostroje na noční obloze. Byly kouzelné.

"Al, promiň. Měla jsem ti to říct dřív. Vlastně jsem i chtěla, ale... nemohla jsem."

"Nemohla?"

"Byl to pocit. Jako bych tě chtěla chránit před pravdou? Nevím. Prostě to nešlo." Zkoumala každý kout mého obličeje, jako by ho snad neviděla už milionkrát. Třeba každé ráno, co si mě prohlížela ve spánku.

"Jsem ráda, že jsem poznala někoho jako jsi ty." Usmála jsem se a pevně ji objala. Znám jí týden a přesto mi vadí to, že se minimálně dlouhou dobu neuvidíme.

"Měli bychom se vrátit. Čekají na nás." Uculila se a já se nachvíli pozastavila. Nevím, prostě jsem měla pocit, že tohle není všechno.

"Děje se něco?" Ruku opatrně položila na mé rameno, tehdy jsem naprosto znejistila a vše, co jsem se chystala říct, že mne nedokázalo srozumitelně vylézt.

"Já jenom... jenom cítím, že je to mezi námi dvěma divný už od začátku a nechápu proč, jenom tím chci říct, že mi záleží na nás a... radši budu mlčet a prostě to udělám, protože cítím, že to je to jediné, co chci."

Přivřela jsem svá oční víčka k sobě a rychlým pohybem dostala svůj obličej přímo před její. Avšak velmi pomalu jsem přitiskla své rty na Eliziny.