Miles Away [CZ] ✔️

Část 11.

Alycia

"Půjdu spát, Dyle." Řekla jsem ospale a promnula si oči.

"Nechceš spát v mojí posteli? Je dost velká." Zasmál se a já ho pěstí lehce praštila do ramene.

"Dobrou noc." Řekl nakonec a dal mi pusu na čelo. Opětovala jsem mu sladké sny a oba jsme se rozešli do svých pokojů.

Otevřela jsem potichu dveře, kdyby Bob s Elizou už spali. Bylo to tak, pravdielně oddechovali, ale leželi zády k sobě. Nikdy bych si nemyslela, že by jí Bob nechal jen tak spát zády k ní. Byl u ní pořád, byl tam vždycky, když to potřebovala. Chtěla jsem, aby byl Dylan stejný.

Opatrně jsem dveře zase zavřela a lehla si na matraci, která byla položená na zemi vedle postele.

Asi třikrát jsem se otočila, než jsem konečně našla pohodlnou polohu. Takhle jsem koukala přímo na obličej El. Byla jakýmsi způsobem roztomilá, když spala a já z ní nedokázala spustit oči.

Najednou se začala probouzet a otevírat oči. Spanikařila jsem, a tak jsem předstírala, že spím.

Eliza

Párkrát jsem zamrkala a poté se zvedla do sedu. Po rozhlédnutí se po pokoji jsem zjistila, že už tu je i Alycia. Můj zrak se od ní nedokázal odlepit, byla jako magnet pro mé oči. Vypadala tak dokonale, když spala. Konečně jsem se vzpamatovala a zvedla se z postele, kde už jsem tak dobrých pět minut jen seděla a pozorovala spící Al. Došla jsem do kuchyně a nalila si do skleničky vodu z kohoutku. Prázdnou skleničku jsem položila na linku a vrátila se zpět do pokoje. Tentokrát mi nějakou chvíli trvalo, než jsem usnula. Znovu jsem pozorovala spící hnědovlásku naproti mě. Prohlédla jsem si každý detail jejího obličeje a lehce se nad tím usmála.

Najednou se zelené oči otevřeli a setkali se s mými. Nevypadla na to, že by celou dobu spala.

"Proč si myslím, že bychom radši měly mlčet?" Řekla najednou a já nemohla nesouhlasit. Obě jsme se otočili na druhou stranu a já s červení v tvářích po chvíli usnula.