Miles Away [CZ] ✔️

Část 23.

Alycia

Probudila jsem se do příšerné bolesti hlavy a žaludku. I když jsem se hodně snažila na něco si vzpomenout, nedokázala jsem to. Jedinou indícií mi byla Eliza, která ležela vedle mne v posteli. Mohla jsem jen hádat, co se mezi námi stalo, ale i tak jsem nedokázala zabránit úsměvu, který se rýsoval na mých rtech. Neposlušné pramínky vlasů jsem jí zastrčila za ucho a věnovala jí pusu na čelo. Ruce jsem obmotala pevně okolo jejího těla a hlavu schoulila k její hrudi.

Už jsem dál nevnímala bolest hlavy, ani žaludku. Vnímala jsem tenhle moment, kdy jsem si byla jistá, že jsem se zamilovala. Ne do Dylana, ne do jakéhokoliv jiného kluka, ale do Elizy.

"Dobré ráno." Zasmála se a promnula si ospalé oči. Něžně si přivlastnila mé rty a objala mne snad nejpevněji, co to jen šlo.

Ten příjemný a hřejivý pocit se rozléhal celým mým tělem. Nikdy jsem nechtěla opustit tuhle chatu, tenhle pokoj, tuhle postel. Chtěla jsem zmrazit čas, žít jen teď a tady, v tenhle okamžik.

"Co se včera stalo?" Ptala jsem se, zatímco jsem jí hladila po vlasech.

"No... to nevím." Nevinně se zasmála. Její smích byl tak zvonivý a příjemný. Dokázala bych ho poslouchat celé hodiny.

"Co s námi bude dál? Chci říct... mám tě ráda a... a chci s tebou být."

"Kdo ví. A nehodlám tě pustit, to se neboj. Alespoň ne na další hodinu." Řekla vážně, ale s úsměvem.

"Co Autrálie?"

"Můžeš jet se mnou, Al. Po škole si vždycky někam zajdeme, budeme mít byt pro sebe, můžeme chodit k moři." Zasnila se.

"Nemůžu... tak moc bych ráda, ale nemůžu." Věnovala mi nechápavý a smutný výraz.

"Proč?"

"J-já nevím. Musím zůstat s rodiči, dodělat si školu a... jak si můžeš být vším tak jistá? Myslím... tak sebejistá?"

"Nejsem si jistá vůbec ničím, Al." Zašeptala u mého ucha a vyhoupla se nade mne. Začala mi polibky posypávat krk a poté se přesunula na rty.