Love between times

Prolog

"To nemůžete myslet vážně! Jak jste mi to mohl celou tu dobu tajit?!" ječela jsem na profesora Brumbála.

"Uklidněte se prosím, slečno Grangerová..." řekl na můj vkus až moc klidně.

"Nechcete náhodou říct Raddlová?! Jak jste mi celých pět let mohl tajit že jsem jeho dcera! Mohl si pro mě od turnaje kdykoli přijít a mohl mě zabít, nebo nedej bože kohokoli jiného!" ječela jsem přes celou ředitelnu. Stále tomu nevěřím. Jsem dcera největší zrůdy světa. Možná až na toho člověka co rozpoutal druhou světovou válku. V tomhle je Voldemort stejný.

"Nesmíte vyloučit možnost, že Voldemort je natolik zbabělý, že by se k vám nepřiblížil, dokud jste pod mou ochranou.." řekl znova klidně. Rozčilovalo mě to.

"A co Harry? Taky byl pod vaší ochranou a už v prvním ročníku mohl umřít! Kámen mudrců je zničen. Ve druhým ročníku ho všichni měli za Zmijozelova dědice a nakonec jsem to já! Potom zachránil sebe a Siriuse před moskomory!" poukázala jsem na fakt, že Harry několikrát málem přišel o život.

"Uznávám  že se vyskytlo několik problémů, převážně s profesory obrany... Ale už pro vás mám jedno místo kde vás Voldemort hledat nebude..." koukl na mě skrze půlměsícovité brýle.

"Kde to je?" zeptala jsem se. Vím že Brumbál plní svá slova, ale pod Fideliovým zaklínadlem mě neschová věčně.

"Tady na škole..."řekl ale skočila jsem mu do řeči.
"Pane profesore, tady zůstat nemůžu!"

"Ne v této době... Bohužel, nemůžu vám zaručit, že by vás Fideliovo zaklínadlo dokázalo dostatečně dlouho skrýt, tudíž jsem celých těch pět let spolu se svými kolegy vymýšlel kde a jak vás skrýt." řekl a nalistoval stranu v nějakém sešitu.

"Vy mě chcete poslat do minulosti? Ale můj obraceč mě dokáže poslat jen několik hodin nazpět..."

"Ano, pošleme vás do minulosti, ale ne pomocí vašeho obraceče... S pomocí jednoho mého přítele, který žije nedaleko Londýna..." pousmál se. On se usmívá?! Já jsem Voldemortova dcera a on se usmívá?!

"A do jaké doby mě hodláte poslat?" rezignovala jsem a sedla si do křesla.

"Napadlo mě, že bych vás dostal do doby, kdy Voldemort navštěvoval tuto školu. Třeba byste mu mohla změnit názory, ale i to by bylo nebezpečné..."

"Protože tehdy otevřel Tajemnou komnatu?" zeptala jsem se. Brumbál pomalu kývl.

"Pošleme vás do doby, kdy školu navštěvovala jistá skupina chlapců..." pomalu mi to docházelo.

"Pobertové..." vydechla jsem. To ne. Nemůžu chodit do třídy se Siriusem. Ne potom, co umřel. Ne po tom co jsem zjistila, co k němu cítím.

"Ano... Vím, že jste k Siriusi Blackovi něco cítila... Proto by asi také bylo lepší, když poznáte, že ne vždy byl tak vyzrálý a moudrý muž..." otočil se ke mně zády. Díval se z okna a skoro bych řekla že zapomněl že jsem hned za ním.

"Pane profesore, odkud víte co k němu cítím...? Nikomu jsem to neřekla." taky proč asi. Byl jednou tak starý jak já. Nemohla jsem k němu cítit nic. Protože bych toho tím hodně pokazila.

"Někdy jsou činy hlasitější než slova..." řekl jednoduše. Co jsem dělala po tom, co zemřel? Týden jsem nevylezla z postele a potom jsem skoro bydlela v knihovně. To je do očí bijící. S Harrym ani s Ronem jsem nemluvila.

"Já... Ale... Asi máte pravdu... Jen jsem se chtěla zeptat..." nevěděla jsem, jak to říct.

"Kdo je vaše matka?" pomalu jsem přikývla. Když je on můj otec, kdo a kde je moje matka?