Zakázané pouto

40. část

✨ Krásné počteníčko, sluníčka ✨

Ian:
Šel jsem se rovnou převléknout a pak nahlásit příchod.
Hned jsem měl jít na záchody. Že prý se tam někdo pozvracel. No skvělý.

Pak dvě děcka rozlili kolu. Ještě pár dní, nádech a výdech.

Do konce mé šichty scházelo pět minut a manažer si mě zavolal do kanceláře. Nechápal jsem proč.

Klepl jsem na jeho kancelář a na vyzvání vstoupil.

"Posaďte se, pane Florenzo." Vyzval mě manažer s divným úsměvem.

Byl to takový typ člověka, který budil respekt už od pohledu. Nebyl o moc starší od Jacoba. O pár centimetrů vyšší ode mě, široké ramena, nepříjemný pohled.

Čekal jsem co z něho vypadne.

"Pane Florenzo, za pár dní nás opustíte a já se vás chci zeptat jestli byste tady nechtěl zůstat ještě dva týdny." Zeptal se a mezitím opustil místo za svým stolem a přistoupil ke mě. Sedl si na roh stolu, přede mě.

"Promiňte, pane, ale už mám jiné plány." Odmítl jsem.
"Škoda, bude obtížné se rozloučit s takovým šikovným brigádnikem." Pronesl a stáhl na mě ruku. Zíral jsem na něj jak vyoraná myš. Byl jsem v totálním tranzu. "A ještě ke všemu je ten brigádník tak pěkný." Dodal zatřeným hlasem.

Rychle jsem vstal a udělal dva kroky dozadu. "Je-ještě něco jste chtěl, pane?" Vykoktal jsem ze sebe.

Ten chlap se ke mě začal přibližovat s pohledem upřeným na mě. Ten pohled mi naháněl hrůzu. Couvl jsem ještě o krok dozadu, než jsem narazil na zeď. Moje tělo zkamenělo na místě a já jen čekal, co se bude dít dál.

Došel ke mě a chytl mi ruce, které jsem měl natažené před sebe a jednou nohou mě tiskl na zeď. "Bude se ti to líbit." Pronesl a začal mě líbat. Moje mysl volala o pomoc a já jen zavřel víčka tak silně jak jen to šlo. Nechtěl jsem vidět tu hrůzu.

Jacob:
Přijel jsem na parkoviště a měl ještě pět minut čas. Takže jsem zavřel oči a relaxoval.

Když bylo pět minut po šesté, tak jsem si řekl, že tohle není normální. Vždy byl už venku a už koukal kde jsem.

Vešel jsem dovnitř a ptal se na něj na pokladně. "Zavolal si ho k sobě manažér." Oznámilo mi děvče na pokladně a já věděl, která bije.

"Kde má kancelář?" Zeptal jsem se rázně. Ukázala mi směr a já vyrazil. "Ale tam nemůžete." Volala na mě.

Docela jednoduše jsem našel tu kancelář a neobtěžoval se klepáním. Hned jsem vstoupil do místnosti.

Spatřil jsem toho slizouna jak drží Iana, měl křečovitě zavřené oči a byl natlačený na zeď. Neváhal jsem a hned ho odtáhl od Iana a srazil ho k zemi. Jednou nohou si na něj klekl a držel pod sebou.

Ian:
Stisk povolil a já se mohl volně nadechnout. Kolena se mi podlomila a já spadl na zem. 
V kleče jsem se podíval na mého zachránce a byl překvapený.

"V pořádku?" Optal se Jacob starostlivě. Nedokázal jsem vypravil ani hlásku a tak jsem jen kývl na souhlas a pak cítil jak mi po tváři tekla jedna slza za druhou.

Jacob:
Trhalo mi srdce ho takhle vidět. Tohle tomu slizounovi jen tak neprojde. O to se postarám.

Za límec jsem ho zvedl na nohy a posadil ho do křesla. Ten se jen na mě hnusně usmál. Měl jsem stochutí mu zpravit ten jeho úsměv ale to by nebylo rozumné.

"Teď mě dobře poslouchej. Napíšeš mu ukončení pracovní smlouvy a vyplatíš ho za celý měsíc plus k tomu přidáš ještě 20% navíc." Řekl jsem dost naštvaně.
"A co když ne?" Zeptal se výsměšně. "Tak jdeme na policii a nahlásíme pokus o znásilnění a jako manažér si už neškrtneš." Zdělil jsem mu a jemu se vytratil úsměv. "Dobře. Zítra to bude nachystané." Řekl manažér. "Zítra si pro to příjdu a žádné podrazy." Ujistil jsem ho. 

Přešel jsem k Ianovi a pomohl mu na nohy. Pak mi omotal ruce kolem pasu a já ho vzal kolem ramen. Vyšli jsme z kanceláře, u kterého už byl dav zvědavých lidí.

Mezi nimi byla i jedna dívka, která držela jeho věci. Někoho mi připomínala ale nedokázal jsem ji zařadit.

"Tady jsou jeho věci, pane učiteli." Řekla a podála mi Ianovi věci. "Děkuji." Vzal jeho věci a chvíli se na ni díval. "Nebojte se, mlčím jako hrob." Pronesla s úsměvem a mrkla na mě. Pokýval jsem hlavou a vyšel s Ianem ven. 

✨ To by continued…✨