Jacob:
"Ty parchante." Zase ho oslovím nemile. Pomalu ale jistě se mi uvolňuje jedna ruka. Zkouším ji rychle vysvobodit ale on si toho všimne.
Oliver:
"Hej! Ty hajzle.." trochu se zvednu, ale ihned toho lituji. Jelikož mne ten kluk ihned převalí na zem a začne do mne mlátit. Ani jsem nestíhal probrat, jak agresivní byl.
Ian:
Ihned jsem využil příležitosti a začal do něho se vší silou mlátit. Urážky na svou osobu ještě zvládnu, ale na Jacoba?! To nikdy! Vrazil jsem mu pěst do hrudi, až z toho začal lapat po dechu. Mlátit jsem ho a mlátil a mlátil a mlátil....celý jeho obličej byl zakrvácený a mne z toho až bolely klouby. Ale...nedokázal jsem přestat.
Jacob:
Vysvobodím jednu ruku a pak i druhou rychle se postavím na nohy a rychle přistoupím k Ianovi. Chce mu zrovna dát další ránu. Zastavím mu ruku a skloním se k němu. "Myslím že už má dost." Řeknu něžně. A vytáhnu Olivera za límec na nohy. Dotáhnu ho ke dveřím a otevřu dveře. "Jestli se ještě jednou přiblížíš ke mě nebo k Ianovi tak tě zabiju." Vyhrožuji mu a doslova ho hodím na chodbu.
Ian:
"Um...?" Podívám se zdrceně na Jacoba a pak se na toho chlapa pode mnou. Co jsem to udělal..?? Sleduju jak ho Jacob táhne pryč, ale já se nedokážu uklidnit. Stalo se toho tolik, nedokázal jsem to už psychicky zvládnout a po chvíli se rozbrečel.
Jacob:
Zavřu dveře za ním a zamknu. Pro jistotu. Vrátím se do ložnice k Ianovi. Sedí na zemi a pláče. Ihned si ho přitáhnu do objetí. "Zlato, to je v pořádku. Už je pryč." Začnu ho utěšovat. Ale pak si uvědomím jak celá ta situace vlastně vypadala. Kdyby nepřišel Ian tak nevím kam by to zašlo a ani na tím nechci uvažovat.
Nedokázal jsem ho uklidnit.
Ian:
"Chci jít domů...Vem mě domů...." Začnu zvlykat.
Jacob:
"Ano." Odsouhlasím mu. Zvednu se a jdu se obléknout. Upřímně ho chápu. Toho čeho byl svědkem. Otřáslo by to každým. Nejdřív by se měl ale uklidnit a měl bych mu ošetřit ty klouby. Je to má vina. "Iane, nejdřív bych ti měl ošetřit ty klouby a pak tě klidně odvezu domů." Zkusím na něj promluvit.
Ian:
Otřu si oči a snažím se přestat brečet. Ale prostě to nejde. Co když si o mně teď bude myslet, že jsem nějaká agresivní zrůda? Co když se mne začne bát? To co ten chlap říkal, se mi začínalo dostávat do hlavy a já se rozbrečel nanovo.
Jacob:
Neodpovídal. Jeho odpověď byl další pláč. Odejdu do koupelny pro malý lavor a napustím do něj vodu a popadnu ručník. Vrátím se zpátky k němu. Vezmu jednu jeho poraněnou ruku a začnu mu ji ošetřovat.
Ian:
Podívám se na něj a snažím se stále přestat brečet. "P-promiň...já jen..."
Jacob:
"Za co se omlouváš? Za to, že jsi mě zachránil před ním anebo za to, že jsi mu dal nakládačku, kterou si zasloužil. A kterou jsem mu měl naložit já." Řeknu a spravím mu vlasy. "To já bych se ti měl omluvit za to jaký jsem slaboch." Dodám smutně.
Ian:
"Nejsi slaboch! Bylo to nefér. Neměl jsi se jak bránit....a i kdyby...chci tě chránit.."
Jacob:
Už přestal brečet. Chce mě chránit. To mě dojalo. Usměju se na něj a políbím ho na čelo a vezmu ho kolem ramen. "Ta vyhrůžka vůči mému ex se ti splnila." Řeknu s mírným úsměvem i když si myslím, že mu došlo kdo to byl. Přece jen je to chytrý a bystrý kluk.
Ian:
"Upřímně jsem si zprvu myslel, že to děláš možná i dobrovolně.....nakopal bych mu zadek i tak.." podívám se na něj. "...Taky tě miluju, Jacobe."
Jacob:
"Já tebe víc." Řeknu a pevně ho obejmu. Na nic víc jsem se nezmohl. Ty jeho slova mě zasáhla jako šíp. Snažím se zadržet slzu, která se mi dere na svobodu. Párkrát zamrkám a pak ho pohladím ještě po vlasech. Chce mě chránit. Miluje mě. Jsem ten nejšťastnější muž na světě.
Odtáhnu se a ošetřím mu ty klouby. Pak se na něj tázavě podívám. "Chceš pořád...... jet domů?"
Ian:
"Asi bych dneska měl spát radši doma.." pomalu přikývnu. "Ale zítra zase přijdu. Slibuju..."
Jacob:
"Dobře." Odsouhlasím.
Po ošetření jeho ruk jsme se vydali na cestu k němu.
Autem zaparkuji před jeho domem. Podívám se na něj. "Děkuji." Poděkuji mu.
Ian:
Celou cestu ho pozoruji. Když dorazíme mám poměrně dost špatný pocit, že ho tam nechám samotného...ale ten jeho ex se po tomhle už určitě nevrátí. Kývnu a dlouze ho obejmu.
Jacob:
Objetí mu opětuji a pak už vidím jak vchází do domu.
Dojedu domů, zamknu a najednou to na mě dopadne. Zesypu se jak domeček z karet. Nějak se dostanu na pohovku schoulím se do klubíčka a brečím. Opět jsem si sáhl na úplné dno. A opět jen kvůli tomu hajzlovi. Proklínám den kdy jsem ho potkal.
Ian:
Asi jsem měl zůstat s ním. Teď jsem se moc jako dobrý přítel nezachoval, když jsem ho tam nechal. Ale já bych tam teď prostě nedokázal strávit noc...Stále to mám v hlavě. Když jsem na něm seděl a mlátit ho, tak jsem ho vážně chtěl.....vztek je ale přece dost těžko ovladatelný. Měl bych si tohle vůbec vyčítat potom co udělal Jacobovi..? Myslím, že si to zasloužil. Vešel jsem do bytu a vyhnul se rodičům a zalezl do svého pokoje. Lehl jsem si na svou postel a jen přemýšlel.
~~~~~~~~~~
Jacob:
Ráno se mi ani nechtělo vstát. Celé tělo mě bolelo a to nemluvím o mé hlavě. Měl jsem pocit, že mi každou chvíli praskne. Nakonec jsem se donutil vstát a jít do koupelny. Zastavím se u ložnice a chvíli jen zírám na tu místnost. Cítím jak mi po tváři stékají slzy. Rychle zavřu ložnici a jdu do koupelny. Podívám se do zrcadla a leknu se svého obrazu.
Pobledlá tvář a kruhy pod očima. Musím se nějak upravit. Takhle se nemůžu ukázat Ianovi.
Ian:
Vyspal jsem do zelena. Každou chvíli jsem se budil kvůli nočním můrám a upřímně mi hrozně chyběl Jacob. Kupodivu jsem byl ráno ale docela aktivní. A ihned ráno jsem si šel zaběhat. Potřeboval jsem si pročistit hlavu a tohle se mi jevil pokaždé jako dobrý způsob.
*Krásné počteníčko, sluníčka.💖*
