Everything has changed

PROLOG

Září 2019

„Vítková, ano?"

„Dobrý den, volám kvůli té práci, o kterou jste se ucházela." Já věděla, že je mi ten hlas povědomý. Hrkne ve mně, teď jsem asi nejvíc napjatá za celý svůj život.

„Ano..."

„Bereme vás." Ozve se naprosto klidný hlas a já okamžitě začnu skákat na posteli.

„Opravdu?" ujistím se když mi podklouzne noha a já se poroučím z postele na zem.

„Ano... sezóna začíná v Östersundu a my bychom vás tam rádi viděli. Samozřejmě vás chceme vidět dřív, vlastně co nejdřív. Nejsem si ale jistý, co to bylo za ránu, jste v pořádku?" No paráda Valentýno, to jsi se zase jednou ztrapnila.

„Ehh ano jsem, jenom vyvrknutý kotník, asi?" nervózně se zasměju a hned na to zaúpím bolestí.

„No, nejspíš teď máte své starosti, takže nebudu rušit, v průběhu týdne mi jen dejte vědět, jak jste zdravotně na tom a domluvíme se na nějaké schůzce."

„Dobře, budu se těšit." Zatínám zuby a masíruju si levý kotník. Ještě se rozloučíme a já si můžu pořádně zanadávat.

„No Valentýno!" a jéje, už slyším otcovo dupání po schodech, brzy už bude stát celý rudý ve dveřích.

„Ano otče?" protočím oči.

„Co ten slovník?!" vystoupla mu žíla na čele a vypadá to, jako kdyby měla každou chvílí prasknout.

„Je mi 25 let. Myslím, že sama uznám za vhodné, jak budu mluvit."

„Dokud bydlíš tady, tak budeš mluvit slušně! Podívej se na sebe, takhle tě nikdo nebude chtít."

„A vy se mě s mámou nezbavíte!" zacituju jeho častou hlášku, tím jsem ho naštvala ještě víc.

„Neboj se tatínku, v listopadu ti odletím a minimálně další čtyři měsíce mě neuvidíš." Ironicky se na něj usměju.

„Co z tebe vyrostlo?" podívá se na mě zklamaně a zároveň naštvaně.

„Nic, jsem jenom tvá neschopná dcera, která vystudovala medicínu. Ostuda rodiny, že?" s bolestí se zvedám, kotník už mi začíná otékat, skvělý.

„Kam jdeš?!" zeptá se znovu nasraně.

„Do nemocnice. Zeptala bych se tě, jestli mě tam odvezeš, ale to bych po tobě už chtěla asi příliš." Obejdu ho a dopajdám ke dveřím, teprve potom na něj promluvím. Lhala bych, kdybych tvrdila, že když začne řvát, nebojím se ho. Moje skvělá matka sedí na gauči a čte si. Kdyby se mě zastala jen jednou... párkrát zasténám bolestí, ale nakonec nějak vyjdu z domu. Sedám si na schody a schovám ruce do dlaní. Jak ráda bych se vrátila zpátky na kolej. Já tady nechci žít, rodiče mě tu nechtějí... kdybych mohla, hned se odstěhuju, jenomže nemám peníze. Snažím se něco si našetřit a chodím na brigády. Chodím pořád na různé pohovory, a teď... teď to konečně vyšlo. A vyšlo to skvěle, budu lékařka českého biatlonového týmu, co víc si přát? Stejně tu teď sedím před domem a brečím, místo toho, abych tu novinu řekla rodičům, stejně je to nebude zajímat. Jsem smutná a zároveň hrozně naštvaná, co jsem jim kdy udělala, že mi nedají ani kousíček lásky?! Začínám být naštvaná opravdu hodně, ale ne... okamžitě sáhnu do kapsy od bundy a vydávám inhalátor. Strašně se mi zamotala hlava a skoro necítím prsty, sotva se zvládnu nadechnout, ale zůstávám v klidu. Brzy se zase uklidním, tak jako vždycky, jenom se nesmím tolik rozčilovat, to je vše.

Pořád to rozdýchávám, zatím si netroufám se zvedat, nejspíš bych sebou sekla a navíc mě šíleně bolí ten kotník.

„Val?" pomalu zvednu hlavu a před domem vidím stát osobu, kterou bych tady vážně nečekala.