Everything has changed

39. SEZNÁMENÍ S RODIČI

Dnes je to týden. Týden ode dne, kdy už jsem v noci, když jsem se vzbudila s pláčem, Johannese už nečekala. V ten den jsem si myslela, že jsem ho od sebe definitivně odehnala. Jenže tu noc - vlastně nejspíš ten den se něco změnilo. Každý den mi přijde o kousek lepší a já víc a víc lituju toho, jak jsem se zachovala. Kufr s mými věcmi leží hned u dveří od bytu a já s Johannesem ještě v kuchyni snídáme. Johannes mi zrovna něco vypráví.

„Tarjei tu sázku s Gitou prohrál a musel k nim na týden pozvat Gitinu matku." Při pomyšlení na to, je mi Tarjeie líto. Z vyprávění chápu, že to pro něj musel být náročný týden. Gity máma totiž každého zahrnuje svou láskou a Tarjeie obzvlášť. Prý ho nejednou nazvala svým miláčkem. „Musel dělat všechno, co jí na očích viděl až to jeden večer musela Gita zastavit, když začala žárlit. Tarjei jí zrovna masíroval chodidla." Teď už vyprsknu smíchy. Představa toho, jak Gita žárlí na svoji matku, protože jí Tarjei masíruje chodidla, je úžasná. S Johannesem se smějeme a mně dochází, jaký mám štěstí, že jsem ho potkala. Jsem si jistá tím, že nikdo jiný by mě nedokázal udělat šťastnější než právě on. Pořád se ještě směju, ale Johannesův výraz se změní. Už se jen usmívá a dívá se na mě láskyplným pohledem. Přijde mi, že se na mě takhle dívá poprvé.

„Co je?" zeptám se ho když už dokážu mluvit, ale stále mám na tváři široký úsměv.

„Jsi nádherná, když se směješ." Vydechne a mě tahle slova potěší víc, než dám na sobě znát.

„Ty jsi ten důvod, proč se můžu smát." Řeknu upřímně a políbím ho.

Konečně nadešla ta chvíle. Johannes popadl můj kufr, já jsem zamkla a vydali jsme se do auta. Stavili jsme se u Emmy, které jsem předala klíče od bytu. Potom už jsme jeli k nám domů.
---

„Budu někdy muset jet za rodičema. Máma mi vyčítá, že jsem tam ještě nebyl." Prohodí Johannes při večeři jako by nic. „Někdy se mám prý ukázat i s tebou, takže tě to taky někdy čeká."

„Někdy?"

„Jo, neboj nebude to zas tak brzy. Příští týden letí na dovolenou a já se potom budu moct vymluvit, že mi začala příprava a nemám čas." Povzbudivě se usměje.

„Já jsem spíš myslela, že bych mohla jet s tebou teď."

„Myslíš to vážně?"

„Jo," zasměju se, když vidím jeho nadšení, které nedokáže skrýt.

„Víš, já jsem měl v plánu, že bych tam zajel zítra, ale jestli je to moc narychlo-"

„Tak pojedeme zítra."

„Jsi úžasná."

Po večeři už se jenom podíváme na nějaký film, u kterého hned usnu. Probudila jsem se až ráno a krásně vyspalá. Byla to jedna z nejpříjemnějších nocí za poslední dobu.

Při cestě za Johannesovými rodiči na mě ale dolehne tréma.

„Co když se jim nebudu líbit?" zeptám se vyděšeně, ale Johannes je naprosto klidný.

„Není možný, aby ses jim nelíbila." Jeho slova mě ale vůbec neuklidňují.

„Co když usoudí, že pro tebe nejsem dost dobrá?"

„Už se uklidni, budou z tebe nadšení." Zasměje se. I tak jsem ale zbytek cesty šíleně nervózní.

Moje nervozita se ještě znásobí, když přijedeme. Oba Johannesovo rodiče čekají před domem a nadšeně mávají. Trošku to ze mě opadne, když se na mě zářivě usmějí a vřele přivítají.