Everything has changed

8. NĚCO BYCH OD TEBE POTŘEBOVALA

„Ahoj, neruším?" do místnosti vejde k mému obrovskému překvapení skleslý Johannes.

„Vůbec ne, co se děje? Vypadáš jak kdyby ti ulítly včely." Starostlivě si ho prohlížím od hlavy až k patě a naznačím mu, aby si sedl.

„No.." sedá si a na chvíli se zarazí. „Kde máš spolubydlící?" ukáže na prázdnou postel před sebou.

„To bych taky ráda věděla, možná někde s našima klukama, dost si rozumí s Kubou,"

„Štvrteckým? Ten je dost mladý, ne?" přesně to stejné jsem si také říkala.

„Jo, ale to je jedno. Co se teda děje?"

„Lisa je taková.. jak to říct, nemá na mě náladu nebo co. Je pořád protivná a naštvaná, co mám dělat?"

„Nejdřív začni s tím, že přestaneš chodit za mnou, ale budeš s ní. Podle mě je to kvůli tomu, že se jí dostatečně nevěnuješ." Vážně ho vídám až moc často.

„Děláš si srandu? Pořád se snažím něco vymýšlet, jenom ona to pokaždý sabotuje," postěžuje si, vypadá už celkem zoufale. Jo, s Lisou je to občas těžké.

„Tak počkej, než trochu vychladne. Myslím, že to má co dělat s tím, jak jsem ti pomáhala vybrat ten dárek pro ni a ona si myslela bůh ví co. Nejspíš jí to ještě úplně nepřešlo." Pokrčím rameny, to je tak jediné, co mě napadá.

„Tak díky za radu," nepatrně se usměje a já se stejným úsměvem přikývnu.

„A co ty? Hádám, že jsi měla lepší den než já. U trati jsi vypadala spokojeně."

„Jo, moc jsem si to užila." Usměju se při vzpomínce na celý dnešek.

„Co je? Co jsem řekl tak vtipnýho?" Zkoumá mě Johannes, který už se konečně také směje, už to není ta hromádka neštěstí, která sem přišla.

„Ale nic, já... jenom jsem si to dneska vážně užila, dokonce se tady teď dívám na Lucky střelbu."

„Vaší Lucky Charvátový? Můžu se podívat?" přikývnu a podávám mu tablet do ruky.

„Pokaždé sebou děsně trhne. Tady, vidíš?" ukážu na displeji.

„Jo, tohle jsou strašně daleký rány. Problém je rozhodně v hlavě, potřebovala by pomoc po psychický stránce." Ano, to víme všichni, jenže už i sama Lucka je z toho zoufalá, nic jí nepomáhá.

„Lucka zkoušela snad úplně všechno, je mi jí hrozně líto. Chtěla bych jí nějak pomoct."

„Tak jí pomoz, vlastně jsi přesně ten člověk, kterého ona potřebuje."

„To tak, jak já bych jí asi pomohla?" protočím očima.

„Nevím, ale mě jsi pomohla... a ne jednou." Cítím, jak můj obličej mění barvu. Nejspíš připomínám chameleóna.

„Děkuju," řeknu nakonec a má hlava zatím pracuje na plné obrátky, abych vymyslela, na co změnit téma.

„Já se ještě podívám na ostatní střelby našich holek a ty můžeš jít za Lis, ne? Třeba bude ráda." Nakonec mě stejně nenapadne nic lepšího, než se ho pokusit vyhnat z pokoje. Způsob, jakým se ale snažím, je dost netaktní, jak si hned uvědomím. Teď jsem píchla do obzvlášť bolestiveho místa, je jasné, že ho Lisa nepřivítá s otevřenou náručí a viděla jsem, jak vypadal když sem přišel.

„Proč mě od sebe odháníš? Člověk ti chce složit kompliment a ty ho začneš vyhánět." Zakroutí hlavou a opravdu nevypadá, že by se chystal k odchodu.