Everything has changed

23. JÁ JSEM ELLA

Do večeře už snad všichni ví, že Vetle Christiansen je zadaný. Také už většina zná onu dámu, která měla tu odvahu si s ním něco začít. Takhle jsem Vetleho ještě nezažila - a vlastně ani Niky. Jsem jimi úplně hypnotizovaná, sleduju všechno, co dělají. Teda až do doby, kdy ruku v ruce odchází z jídelny.

„Bacha, aby ti náhodou neukápla slina." Zazní mi u ucha, až leknutím nadskočím. „Neříkej, že jim závidíš." Uchechtne se Johannes.

„A co když jo," řeknu jen tak mimochodem. „Není to hezký, když jsi do někoho blázen a on zase do tebe?"

„Jo, asi jo," Přitaká nezvykle zamyšleným tónem.

„Takhle to vypadá úplně jednoduše." Ukážu směrem, kudy před chvílí ty dvě hrdličky odcházeli.

„Taky že to je jednoduchý, jenom si to děláme zbytečně těžký." Řekne smířlivě Johannes až mě to zarazí.

„Ne, rozhodně to není jednoduchý." Odporuju mu.

Ale je, vem si ty dva," ukáže na stejné místo, jako předtím já. „Stačí prostě říct," tady ho přeruším.

„Co?" To by mě totiž opravdu zajímalo.

„Od chvíle, co jsme se srazili na tebe nedokážu přestat myslet. Nedokážu se na nic pořádně soustředit a i když jsem se ty pocity snažil potlačit sebevíc, nešlo to. Faktem je, že mě fascinuje všechno, co děláš. Už nechci předstírat, že to se mnou nic nedělá, když s tebou jsem. Už ty pocity nechci a nedokážu dál skrývat."

„No... to jsem teda nečekala. Myslíš, že něco takovýho řekl Vetle Niky?"

„O tom dost pochybuju." Zamumlá. Už by se zdálo, že náš rozhovor je u konce, ale Johannes si všiml, že jsem se najednou začala usmívat.

„Co je, řekl jsem něco vtipnýho?"

„Já jenom, že my dva jsme do sebe taky takhle narazili." Uvědomím si tu spojitost.

„Co? To teda ne." Řekne nekompromisně Johannes.

„Ale jo, nevzpomínáš si, jak-"

„Vzpomínám, ale to jsme do sebe nenarazili. Normálně jsi mě složila k zemi."

„Jsi po ránu nějak moc vtipnej." Odseknu, i když Johannes mou poznámku úplně ignoruje.

„Nechtěla bys dneska na oběd? Tady poblíž je skvělej podnik." v ten moment celá ztuhnu a nevím, co odpovědět. „Haló, Ell," zamává mi rukou před obličejem. „Tohle nebylo pozvání na rande." Ubezpečí mě a zdá se, že se mým výrazem náramně baví.

„Jo, to mi došlo." Ušklíbnu se. „Ale asi se najím tady. Spíš jsem si říkala, že půjdu za Lisou ještě než bude mít závod." Když zahlédnu Johannesův výraz, dojde mi, co jsem řekla. Zmínka o Lise mu na náladě asi moc nepřidala. Je to náročný, mám ráda Lisu i Johannese, jenže ti dva spolu momentálně nevycházejí. Lisa ho dokonce nenávidí - a s ním i onu záhadnou Ellu. A Johannes - vlastně nevím, jak to má Johannes, vůbec o ní nemluví. Ani on ale nezůstane úplně klidný, když se o ní zmíním.

„No, tak já už půjdu." Přeruším to nepříjemné ticho a odcházím.

Dnešek jsem tedy opravdu trávila hlavně s Lisou, i když ani tak jsem si od Johannese neodpočala. Lisa totiž nemluvila o ničem jiném, než o něm a o jeho údajné milence. Trpělivě jsem ji pokaždé vyslechla, ale abych řekla pravdu, jsem po dnešku vážně vyčerpaná.

Následující den začal ve stejném duchu. Lisa si u snídaně opět stěžovala na to, jak šťastně se Johannes tváří a mě to pomalu ale jistě přivádělo k šílenství. Ještě před obědem mě Lisa zatáhla do nějaké kavárny.