Emma mě přesvědčila, abych zůstala tady v Oslu. Nevím jak, ale přesvědčila. Dokonce mě přesvědčila, že můžu bydlet u ní v bytě, kde ona už stejně nebydlí, protože se nastěhovala k příteli.
„Emm, vážně jsem ti za to vděčná, ale-“
„Žádný ale, k čemu by ten byt byl, kdyby v něm nikdo nebydlel.“
Všechny věci si tedy položím na zem a rozhlídnu se okolo.
„A teď vážně Val, co se stalo?“
„Prostě… složitý období, jenom se musím dát do pořádku.“ Řeknu nakonec a modlím se, aby se dál nevyptávala.
„No dobře, ale to hned musíš od Johannese utíkat?“ zadívám se do země.
„Je to tak lepší. Hlavně mu prosím tě neříkej, že tu jsem.“
„Fajn, když si to přeješ.“ Vidím, že z toho není nadšená, ale naštěstí to respektuje.
Když Emma odejde odnesu si kufry do ložnice a pak si sednu do kuchyně ke stolu. Jen sedím a s prázdným výrazem zírám na židli přede mnou. Tohle vlastně dělám poslední dny pořád. Jen sedím a nad ničím nepřemýšlím a nebo přemýšlím až moc. Hlavu mám potom plnou výčitek nebo myslím na ty sny, které se mi zdály. Už se mi nezdají, od toho… toho, co se mi stalo, se mi zdál jen jednou takový sen. Od té doby jsou mé noci bezesné.
Asi kolem osmé večer se rozhodnu, že si půjdu lehnout.
Zase mi zvoní telefon… neobtěžuju se ho zvednout, prostě to nechám vyzvánět. Johannes už nejspíš přišel domů. Vypnu si vyzvánění a brzy usnu.
V noci mě probouzí pláč, který nedokážu zastavit. Stává se mi to skoro každou noc. Johannes mě vždycky uklidňoval, jakou to ale mělo cenu, když se to další noc opakovalo? Ve dne už moc nebrečím, to přichází v noci, tak jako teď.
Od té doby jsem neusnula – stejně jako každý jiný den. Ne že bych měla hlad, ale přece jen bych mohla sníst aspoň něco, takže ráno vyrazím na nákup. Nakonec toho moc nekoupím – jablka, těstoviny, sůl a rajčata mi stačí. Jedno jablko si dám k snídani a poté si k obědu uvařím těstoviny, do kterých si zamíchám nakrájená rajčata. Nakonec toho stejně moc nesním, vlastně skoro nic. Odložím talíř a zírám na skoro neviditelnou rýhu ve stolu. Celou dobu jen sedím s prázdným výrazem a civím před sebe. Občas mi začne zvonit telefon. Volá mi Johannes a někdy i máma. Nejednou se bytem rozezní zvonek. Vstanu a jdu otevřít. Stojí tam Emma i se svým dokonalým úsměvem.
„Ahoj,“ pozdraví a já ji pustím dál. „Šla jsem kolem a napadlo mě, jestli nechceš společnost?“
„Nejsem si jistá, že jsem teď dobrý společník.“ Emma jakoby mě neslyšela a dál se na mě usmívá.
„Dáš si něco? Mám tu těstoviny a… vodu.“
„Voda bude stačit, děkuju.“ Naliju jí tedy sklenici vody a položím jí na stůl, kam si obě sedneme.
„Víš, kdo byl dneska v kavárně?“
„Nevím, teta?“
„Johannes,“ mělo mě napadnout, že o něm bude chtít mluvit.
„Aha, ptal se tě na mě?“ Emma na okamžik zaváhala.
„Ne,“ zněla nakonec její odpověď. „Myslím, že bys mu ale měla zavolat. Val, slíbila jsem ti, že mu o tobě neřeknu, protože jsem se rozhodla věřit ti, že to tak bude lepší, jenže ono není. Potřebuješ něčí oporu a on zase potřebuje tebe.“ Jak je možný, že ta slova se mnou nic nedělají? „Ubližuješ jak sobě tak jemu, Val.“ Když na to nic neřeknu, nejistě se zvedne od stolu a odejde. Chvíli jen sedím a přemýšlím nad tím, co mi Emma řekla. Potom se naložím do vany v naději, že ze sebe smyju všechno špatné.
YOU ARE READING
Everything has changed
FanfictionVše, čím jsem si byla dlouhé roky tolik jistá se proměnilo v prach, když jsi přišel. Když jsi mě poprvé rozesmál. Když jsem ti dovolila nahlédnout do mého nitra.
