Everything has changed

16. NEČEKANÝ KONEC

„Niky! Tak ráda tě vidím." Zapištím a vrhnu se jí kolem krku. Nemůžu uvěřit tomu, že je tu se mnou. Odvedu ji do našeho pokoje. Niky v Ruhpoldingu není poprvé, pravidelně sem jezdili s rodiči a já doufám, že se najde chvilka na procházku po městě. Celou dobu se nám nezavřou pusy.

„A jak to máš s Adamem?" zachichotá se při vyslovení jeho jména. Je úplně hotová z toho, že když o něm mluví, používá jen křestní jméno. Já se tomu musím vždycky zasmát.

„No..." ani já se neubráním přitroublému zachichotání. Tím začalo mé obsáhlé vyprávění o celém Oberhofu, co se týče mého vztahu s Adamem. Někdo by mohl říct, že se toho vlastně moc nestalo, ale já to viděla jinak. Cítila jsem, že se náš vztah do určité míry prohloubil a já si všímala každého jeho letmého pohledu nebo úsměvu. Začínala jsem mít pocit, že už to nejsem jen já, které naskočí husí kůže pokaždé, když se naše pohledy střetnou. Niky se nad tím celou dobu rozplývala a není pochyb o tom, že už má v hlavě miliony romantických scénářů, kde já s Adamem zaujímáme hlavní role.

Nezávodní dny jsme si s Niky náramně užily, ani nevypadala vůbec nervózně. Komunikaci s ostatními členy týmu zvládala na jedničku a já z ní měla upřímnou radost. Sršela z ní spousta energie a ukázalo se, že je ve společnosti ještě lepší bavič, než jsem si myslela. Dokonce mě to donutilo zapřemýšlet nad tím, jaké mám štěstí, že ji mám, a že my dvě jsme vlastně jako den a noc, co se týče chování mezi lidmi.

Až večer před prvním závodem to na Niky nějak dolehlo a byla snad ještě rozklepanější a nervóznější než před zkouškami  na vysoký. Došlo mi, že je teď na mně, abych jí uklidnila a pomohla jí zase najít tu ztracenou sebejistotu, která z ní přímo sálala.

Niky mě sice trápila, ale vnitřně jsem ani na chvíli nepochybovala o tom, že je to jen chvilková krize. Větší starosti mi teď dělala Lisa, vypadalo to, jako by se mi vyhýbala a já neměla tušení, proč. Ani neodpovídala na zprávy, prostě nic. A jelikož nejsme na stejném hotelu, je mnohem těžší na ní někde narazit. Když se zdálo, že Niky je schopná aspoň sejít dolů po schodech do jídelny na večeři, vyrazily jsme a já se úplně ponořila do svých myšlenek, které byly plné obav o Lisu. Celou dobu jsem myslela jen na ní a přitom jsem úplně zapomněla na toho, kdo s tím má společného víc, než kdokoli jiný...

„Je nemocný?! Děláš si srandu?! Řekni mi, že sis to vymyslel!" Evka začne po Bimbovi řvát přes celou jídelnu, což pochopitelně upoutá nejen mou pozornost.

„Proč bych si něco takovýho vymýšlel? Říkám vám to naposledy, Johannes Bø onemocněl." Johannes! Celou dobu přemýšlím nad tím, co je s Lisou a vůbec mi nedošlo, že jejím nejbližším člověkem je Johannes. Jenže... nemůžu, s ním mluvit, to vážně ne. To si radši někam násilím odvedu Lisu a pořádně jí vyzpovídám. No moment, Johannes je nemocný? To snad není možný. Teď nemůže být nemocný. Teď, uprostřed sezóny, jeho absence Fourcade nepochybně využije a i když jsem tohohle Francouze měla vždycky radši, poslední měsíce už to není on, komu že všech sil držím pěsti.

Niky ale debata u stolu natolik zaujala, že úplně zapomněla na svou nervozitu a hltala vše, co tu zaznělo.
---
„A co vlastně ty a Johannes?" už jsem se pomalu dostávala do říše snů, když na mě Niky tohle vybalila.

„C-cože?" snažím se co nejmíň koktat.

„No jste přátelé, ne? Povídej mi o něm něco." Zaškemrá.

„Nemám teď zrovna náladu o něm mluvit."

„Něco se stalo?" zabodne do mě svůj podezřívavý pohled, a tak jí řeknu všechno ohledně Johannese.