Fanoušci jásají a na tribuně vlaje obrovské množství vlajek. Do cíle najíždí současný biatlonový král. Nadšeně mává a rozdává kolem sebe úsměvy. Cílovou rovinku si užívá, dojíždí na skvělém třetím místě. Ve chvíli, kdy projede cílem, si mě všimne, stojím hned u cílového prostoru. Pogratuluje Guigonnatovi a Latypovovi a míří ke mně. Já se k němu doslova rozeběhnu a během chvíle jsem v jeho náručí.
„Zvládl jsi to, jsem na tebe tak pyšná!“ křičím mu do ucha a stále nedokážu zastavit slzy štěstí, které mi stékají po tvářích.
„Nemůžu tomu uvěřit,“ Vydechne a rozhlídne se okolo sebe do cílového prostoru, jako by tam někde hledal Sturlu. Ten ale teprve najíždí do cílové rovinky. Neochotně se Johannese pustím a trochu se vzdálím, protože do cíle už přece jenom přijíždí víc a víc závodníků.
Nemůžu tomu uvěřit, ale zase je tu konec, biatlonisty čeká poslední večírek a pak hurá domů. Přijde mi neuvěřitelné, že jsem součástí tohohle kolotoče už druhým rokem… a nejspíš i posledním.
---
„Počkej, něco pro tebe mám,“ zastaví mě Johannes před dveřmi jeho - vlastně, jak by mě opravil, našeho domu.
„Nemohli bychom nejdřív jít dovnitř, je tu hrozná kosa.“ Zadrkotám zuby.
„Miláčku, tady jsi v Norsku, nečekala jsi doufám, že tu bude v březnu dvacet stupňů, jako u vás.“ Uchechtne se. „A ne, nemohlo by to počkat, je to důležitý.“
„Není v tom doufám prsten?“ zeptám se opatrně, když mi dá do rukou krabičku.
„Ou… tak v tom případě si to vezmu zpátky,“ řekne aniž by se mi podíval do očí a já na něj vykulím oči. Když ke mně konečně zvedne zrak, začne se smát. „Dělám si srandu, otevři to,“ Pobídne mě a ještě pořád se směje.
„Johannesi!“
„Myslela sis, že tě žádám o ruku?“ nadzvedne pobaveně obočí.
„Nedělej si z toho srandu, vytáhl jsi krabičku,“
„Kdybych tě chtěl žádat o ruku, tak to neudělám tady,“ rozhlídne se okolo sebe. „A aspoň bych tu krabičku otevřel, než bych ti jí dal,“ usměje se.
„Tak co tam vlastně je?“ zeptám se zvědavě.
„Podívej se,“ na nic nečekám a otevřu krabičku, ze které následně vytáhnu malý klíč. „Můžeš ho hned vyzkoušet,“
„Jak? Kdy?“ vydechnu poté, co si v hlavě přemítnu poslední dny. Ze Švédska jsme letěli do Česka pro mé věci a dnes jsme přiletěli sem. Celou dobu jsme byli spolu. „To s sebou běžně nosíš druhý klíče? Kolik holek přede mnou je drželo v ruce?“
„Já tě nepoznávám, ty snad vtipkuješ?“ zasměje se.
„To záleží na tvé odpovědi,“ odpovím ve stejném duchu. Johannes mě chvíli napíná, pak se ale usměje a chytne mé dlaně do těch svých. „Tyhle klíče jsem nechal udělat pro tebe a nikoho jinýho.“ Spokojeně se usměju nad jeho odpovědí a rozhodnu se konečně odemknout ty dveře. Když vejdu dovnitř, nechám kufry položené na zemi a rozhlížím se okolo sebe.
„Tak co, líbí?“ ozve se za mnou.
„Je to tu nádherný,“ usměju se a vrhnu se mu kolem krku.
„Chci ti něco ukázat,“ odtáhne mě do jednoho z pokojů.
„Prázdný pokoj?“ řeknu zmateně a důkladně si ho prohlížím, abych zjistila, co mi to chtěl vlastně ukázat.
YOU ARE READING
Everything has changed
FanfictionVše, čím jsem si byla dlouhé roky tolik jistá se proměnilo v prach, když jsi přišel. Když jsi mě poprvé rozesmál. Když jsem ti dovolila nahlédnout do mého nitra.
