Everything has changed

29. AŽ MOC VŠÍMAVÁ EVKA

Johannes si dneska opět jel pro vítězství. V cíli nadšeně slaví s diváky. Fajn, zdá se být v pohodě. Šla jsem se jen podívat, jak si naši kluci vedou a ještě se rozloučit s rodiči, teda hlavně s mámou. Táta mě opět „nezklamal", jelikož si víc všímal závodu než mě.

„Je prostě takovej." Máma si všimla mého pohledu na něj a tak se mě snaží nějak uklidnit.

„Jo, ale na ní může být jak milius." Ukážu na Pavlu, kterou i přes svůj zájem k dění v cíli, drží okolo pasu. Na to už máma neodpoví, co by taky měla, tady není o čem diskutovat.

„Tak se měj a dobře dojeď domů." Rozhodnu se to dál neřešit a radši se s mámou rozloučím.

Když jdu tribunou dolů a směrem pryč, zahlédnu Gitu, která si mě taky zrovna všimla. Tázavě a s nadějí v očích se na mě podívá. Vím, co ten pohled znamená. Zhluboka se nadechnu a krátce zavrtím hlavou. Ještě než sklopím zrak, zahlédnu její povadlý úsměv. Zastrčím ruce do kapes co nejvíc to jde a pokouším se prodrat všemi těmi lidmi pryč z tribuny.
---

Kontiolahti 16.3. 2020

„Přísahám, že už se sem nikdy nevrátím." Pronese odhodlaně Evka, když nastoupí do auta a zabouchne dveře.

„Jo holka, to nevím, jestli ti to projde." Zasměju se.

„Neprojde, prohlašuje to každej rok." Ozve se Makula, čímž mě i Niky rozesměje.

„Tentokrát to ale myslím vážně. Celej tenhle areál je tak akorát šikana sportovců a o hotelu ani nemluvím." Zamrmlá ještě naposledy Evka. V tomhle jí musím dát za pravdu. Areál v Kontiolahti se mi sice líbil (nejspíš proto, že jsem se do těch kopců nemusela drápat já), ale ten hotel byl příšerný, oproti minulé zastávce v Česku to teda byla bída. Nicméně dnes se přesouváme do Norska, mého druhého domova. Dobře, je to spíš můj třetí domov, ten druhý je Itálie. Každopádně se tam hrozně těším. Už to bude pár let, co jsem tam nebyla. Nemůžu uvěřit, že už to bude poslední zastávka a potom následuje volno.

Cesta mi přijde přímo nekonečná. Nakonec jsem se ale dočkala a konečně se rozhlížím okolo sebe a pozoruju tu nádheru. Ani nedokážu slovy popsat, jak mi to tu chybělo. Přemýšlela jsem, že bych tu zůstala o pár dní déle než zbytek týmu. Vlastně mi to minulý týden navrhla teta, Vetleho máma. Jí už jsem taky pár let neviděla a nebylo by špatný tu ještě o trochu déle zůstat.
---

To je dnes den! Od rána se nezastavím, pořád běhám sem a tam. Kuba šel ráno na běžky a nevšiml si ledové plotny, když jel z kopce do zatáčky. Je trochu pomlácený a já jsem s ním jela pro jistotu do nemocnice na rentgen, naštěstí nic zlomeného nemá. Potom jsem na sebe vylila horký kafe a taky na vyplněné papíry pro Rybáře. Tudíž jsem musela jít pro nové a znovu to všechno vyplnit. Hned na to za mnou přiběhla Evka, že nemůže najít kombinézu. Jak mohla ztratit kombinézu, to nechápu, každopádně jsem jí pomohla jí najít a nakonec se podařilo, byla ve skříni... no a teď začal sprint mužů a Adam před chvílí objevil nějaký problém na své malorážce, naštěstí má vysoké startovní číslo a tak se mu na to Rybář stihne podívat. Jenže do závodu už vyrazil Ondra a Michal, který bude za chvíli střílet. Rybář to vyřeší mně naprosto nepochopitelným způsobem, dá mi desky a vše, co doteď držel v rukou a poslal na střelnici mě. Tudíž teď stojím na střelnici a netrpělivě čekám na Michalův příjezd. Naštěstí mi to nedělá nijak těžké a zastřílí nulu krásně v rytmu, navíc všechny rány byly centrové. Když mu oznámím, jak si vedl, je dost zmatený, že mu to říkám já, ani se mu nedivím.

Svůj úkol za dalekohledem jsem kupodivu zvládla a chystám se na rozhovor s Tomášem Lachmanem, který se mnou chtěl udělat rozhovor, abych se s ním podělila o to, co se vlastně stalo. Proč nemůže mluvit s Rybářem? Do mix zóny jdu pěkně nervózní. Navíc spěchám, protože chci stihnout ceremoniál, jelikož Michal dojel šestý.