Everything has changed

20. VYZNÁNÍ

„Už teď to tu miluju," Blaženě se usměju při vystupování z auta a následném nasazení slunečních brýlí. „Já tohle počasí prostě miluju." Rozejdu se štěstím bez sebe po parkovišti.

„Tys měla dělat u beachvolejbalistů." Rozesměje se Makula.

„Blázníš? Kdo má pořád foukat jejich naražený nebo zlomený prsty?"

„Ale, nemůže to být tak strašný." Namítne, přičemž už se jí chystám oponovat. Niky mě ale předběhne.

„Maku, tohle už před Val nikdy nezmiňuj, s beachvolejbalistama má zkušenosti."

„Vážně?" podiví se Makula a přidá se i Evka.

„Nejhorší zkušenost v životě, to mi věřte. Ten týden života mi nikdo nevrátí." Teatrálně pronesu s hrůzou v očích a celá se oklepu při vzpomínce na ten týden.

„A navíc, milá Makulo, zapomínáš, že biatlon je pro Val ten správný sport." Chytne mě Evka okolo ramen.

„Přesně tak." Přitakám a oplatím jí úsměv.

„Biatlon je pro ní vášní."

„Rozhodně," Horlivě přikývnu hlavou. Makula se na Evku a ostatní holky začíná uculovat, nevím proč, ale neřeším to.

„Val zkrátka miluje biatlon." Pokračuje Evka dál.

„Svatá pravda,"

„Ale co miluje ještě víc? Biatlonisty!"

„Mluvíš mi z duše!" holky i s Evkou se rozesmějou. „Počkat co?" uvědomím si, co jsem jí odsouhlasila.

„Tak už jsi to konečně přiznala." Rozzáří se Makula. Tohle mě mělo napadnout, už na Pokljuce se mě holky ptaly na Adama.

„K čemu ses přiznala?" vynoří se za námi Adam a za ním zbytek reprezentace.

„Brzy pochopíš, Adame." Usmějou se na něj Evka s Makulou, z každé strany se na mě pověsí a vlečou mě k hotelu.

„Vy dvě jste příšerný." Řeknu důrazně i když se neubráním smíchu, což se ale ztrácí v šumu jejich chichotání.
---

„Val, já ještě půjdu na chvíli ven." Oznámí mi celá rozzářená Niky, když jí přišla zpráva. Od koho asi...

„Jasný, mám tě čekat před večeří?" zamumlám z postele.

„No, vlastně mě asi nečekej ani na tu večeři." Přizná nakonec a zapluje do koupelny se nalíčit tak, aby to vypadalo přirozeně, tudíž tam strávila asi půl hodiny.

„Ty dneska nikam nepůjdeš?" mrkne na mě, když už stojí ve dveřích.

„Vypadám snad, že bych se někam chystala?" vylezu z postele a ukážu se v celé své „kráse".

„No nic, já myslela, jestli s Adamem někam nenajdeš..."

„Snad nikam chtít nebude..." zapřemýšlím.

„No Val..." Niky si nervózně skousne ret a dívá se ven z pokoje. „Je na chodbě a myslím, že má namířeno sem."

„Cože?" vyjeknu a hned se chytnu za pusu. „Řekni mu, že spím." Začnu šeptat a zase zalezu do postele.

„Fajn, ale pak mi tohle divadlo vysvětlíš." Ukáže na mě prstem a vyráží z pokoje. Já s ním prostě dneska nikam jít nemůžu. Už nevím, jak se mám před ním chovat. V jednu chvíli mám pocit, jako bych se vznášela na růžovém obláčku, protože mi jasně dává najevo, že mě nebere jako kamarádku. Vlastně už v takových chvílích jen čekám, než mě konečně políbí a jindy mám zas pocit, jako by mě z toho mraku někdo vší silou shodil, protože se začne chovat zase úplně jinak. Nevím, co si mám o tom myslet a už mě to unavuje. Ne, dneska na to nemám nervy, já prostě jen potřebuju vědět, na čem jsem.