Everything has changed

26. NEČEKANÉ SEZNÁMENÍ

Od rána přemýšlím nad tím, co se včera stalo. Jsem úplně zmatená ze všech svých pocitů. Nakonec jsem usoudila, že si s Adamem musím promluvit. Náš rozhovor může dopadnout jakkoliv. Možná budeme v budoucnu přátelé, možná budeme něco víc a nebo se budeme nenávidět, kdo ví. Niky se samozřejmě nesvěřím, protože by se mi to bezpochyby snažila rozmluvit. Řekla by mi, ať ho rovnou pustím k vodě. Já vím, vyspal se s Ivonou den po tom, co jsem ho odmítla... a pak znovu… ale to je minulost, no ne?

Po obědě Adama zastihnu a tak seberu odvahu a zastavím ho, že bych s ním chtěla mluvit. Došlo mu, o čem chci mluvit vzhledem k tomu, co se včera stalo. Celou dobu jsem se nervózně usmívala, což si asi vyložil po svém a také on se začal usmívat.

„Spěchám na trénink. Můžeme si promluvit potom?“

„Jo, jasně.“ Rychle přikývnu.  

Chvíli jsem sama na pokoji, protože Niky se opět někam vytratila a pak se rozhodnu se podívat na trénink kluků. Hned jak skončí trénink, jdu odhodlaně za Adamem, který jde ještě do buňky před kterou na něj počkám. Při čekání si všimnu norské skupinky, od té se vzdalují dvě osoby… které míří směrem, kde právě teď stojím. Jednu osobu poznám už podle chůze, je to Johannes. Tu druhou ale nepoznávám, je to žena, nemá na sobě sportovní oblečení a má tmavé vlasy, to není nikdo od nich. Nenapadne mě nic inteligentnějšího, než se schovat za buňku. Když jsou dostatečně blízko, poznávám tu ženu. Vždyť tohle je Gita, Gita Simonsen.

Jsou blízko, jdou dost pomalu, takže se snažím zachytit nějaká slova. Dobře - Gitě jsem nerozuměla ani slovo kromě svého jména, obou svých jmen. Potom uslyším Johannesův hlas…

„… a vždycky krčí nos, když se směje,“ automaticky si sáhnu na nos. Jaká je asi šance, že Gita mluvila o jiné Valentýně Elle? „A taky se kouše do rtu, když nad něčím přemýšlí,“ zůstanu stát na místě jako opařená. Dál už nic neslyším, protože se oba vzdalují. Ještěže rozumím norsky líp než mluvím…

„Takže, chtěla jsi mi něco říct?“ objeví se přede mnou rozesmátý Adam, čímž mě probudí z transu a já si uvědomím, proč jsem tady vlastně čekala. Jenže najednou vůbec nevím, co bych mu měla říct. Stále mlčky stojím a dívám se před sebe, kde ještě vidím Johannese i Gitu. Adam se po chvilce ticha rozhodně jít až ke mně a podívat se, na koho se tak dívám. Když je zahlédne, přestane se usmívat. Jeho výraz ale nenaznačuje, že by byl naštvaný ale spíš takový smířený.

„Adame,“ začnu nervózně a dám si ruce do kapes.

„Nemusíš nic říkat.“ Přeruší mě a smutně se usměje. „Chápu to a mrzí mě ten včerejšek.“ S vděkem se na něj usměju.

„Mrzí mě, jestli sis myslel, že-"

„To neřeš," přeruší mě rychle. „Můžu mít otázku?“

„Samozřejmě,“

„Říkala jsi, že ostatním ubližuju. Koho jsi tím myslela?“

„Ivonu,“ řeknu jednoduše. „Ty to možná nevidíš, ale ta holka tě má asi fakt ráda.“ Adam přikývne.

„Když už to máme vyjasněný, můžeme být přátelé?“ upřímně, tohle mě překvapilo. Nečekala bych, že se mě na tohle zeptá.

„Jo,“ přikývnu s úsměvem, který mi Adam oplatí.

„A můžu ti dát takovou první přátelskou radu?“

„Trochu se bojím, co to je za radu,“

„Řekni Johannesovi, co k němu cítíš co nejdřív nebo tě někdo předběhne. Věř mi, udělal jsem stejnou chybu.“ Řekl naprosto vážně, čímž mě úplně odrovnal.         
---