Everything has changed

18. HÁDKA

Ačkoliv jsem se na Pokljuku vážně těšila, při zjištění, že na hotelu s námi budou kromě jiných i Italové a Norové, bych se klidně vrátila do Ruhpoldingu. Johannes přiletěl se svým týmem a všechny prý přesvědčuje, že je mu skvěle. Pochopila jsem to tak, že tím myslí svůj zdravotní stav, Lisa si to ovšem vyložila po svém. Dává jí tím prý jasně najevo, že ho rozchod vůbec netrápí, spíš naopak. Vlastně ho teď podle všeho nenávidí a nechci vědět co se stane, jestli se potkají na chodbě. A Johannes - ten vlastně asi nemá problém s tím, byt s ní na hotelu nebo aspoň ne takový problém, aby to na sobě dal znát. Jenže to Lisu ještě víc rozčiluje.

Hned jak jsme dorazili, přiběhla za mnou Lisa a rozpovídala se o Johannesovi a o tom, co by udělala, kdyby potkala tu Ellu. Naštěstí mě před ní zachránil Adam, že mám jít za Rybářem. Vážně nevím, jak to mezi námi je, což mě začíná docela znervózňovat. Tohle ale už není čistě kamarádkský vztah, už je v tom něco víc a uvědomujeme si to oba. Na chodbě vykoukne z jednoho pokoje hlava dalšího člověka, u kterého si nejsem jistá, jak na tom jsem. Jenže v tomhle případě jde buď o kamarádkský vztah a nebo o žádný.

„Ell, na slovíčko." Po zaznění mého druhého jména se mi ústa roztáhla do malého úsměvu. Tím, kdo mě takhle oslovil, není nikdo jiný než Johannes, který už vypadá fit. Jen kdybych se hodně snažila, zahlédla bych v jeho obličeji ještě stopy po pádu.

„Ne tak nahlas." Upozorním ho a jdu k němu blíž. Při tom se rozhlížím, jestli někde náhodou není Lisa.

„Promiň. Hele tak mě napadlo, nechtěla by sis večer zalyžovat?" teda, tohle jsem nečekala. Tak už aspoň vím, že jsme kamarádi. Pokud mě nechce zavést do lesa a nechat mě tam.

„Dneska? Neměl by ses šetřit?" namítnu, ve skutečnosti bych ale šla klidně hned teď.

„Má to ještě jeden důvod kromě toho, že bych si s tebou zalyžoval." Naznačí mi, abych šla blíž a hlas ztiší natolik, že ho nemá nikdo kromě mě šanci slyšet. „Myslím, že by bylo dobrý nechat Vetlemu a tvý kamarádce volný pokoj." Spiklenecky se usměje.

„Vetle má něco v plánu?" vykulím na něj oči.

„V Ruhpoldingu jsi je prej vyrušila, přece jim tam nebudeš křenit."

„Takže Vetle se svěřil." Zamyslím se.

„Jo, taky se zmínil, že jsi se dost motala."

„To mě nepřekvapuje. A hádám, že zmínil můj knír."

„O tom nepochybuj," usměje se. „Takže ten večer platí?"

„Jo, jasně." Odpovím bez váhání a vracím se zpátky k Adamovi, který celou dobu čekal na konci chodby.

„Co jste řešili?" zeptá se jakoby nic, ale v jeho hlase je slyšet cosi, co mi říká, že si dal sakra záležet na tom, aby zněl nenuceně. Musím se nad tím pousmát.

„Ptal se, jestli si večer nepůjdeme zalyžovat." Odpovím taky naoko nenuceně, ale po očku ho pozorně sleduju. Chvíli je mezi námi ticho a pak spustí.

„Zbláznil se?" vydá ze sebe jen.

„Jak to myslíš?"

„Po tom, co se stalo minule? Jak ho to vůbec mohlo napadnout?" mám pocit, že začíná být trochu naštvaný.

„Adame ale... já jsem s tím souhlasila." Položím mu ruku na rameno, aby se na mě podíval. „Půjdu si ráda zalyžovat."

„To přece nejde, vždyť... víš, co by se mohlo stát?"

„Ano Adame, představ si, že vím. Proboha, mám astma, nedělej z toho bůh ví co."

„Jo, máš pravdu, promiň." To bych teda řekla, že mám pravdu. Co to mělo znamenat? Na jeho omluvu jen kývnu a dál už o tom nemluvíme.