Everything has changed

5. STÍHAČKA JMÉNEM IVONA

„To jsou Švédi tak rychlí?"

„Ehm... podívej se na tabuli." Ukážu nevěřícně na velkou tabuli, kde je napsané pořadí. Ne, Švédi nebyli tak rychlí, jsou pořád čtvrtí. První je Norsko, druhá Francie a třetí Itálie. Ani jeden z nás tyhle štafety nezaregistroval.

„Přísahal bych, že uběhla maximálně minuta od doby, kdy stříleli ležku." Zakroutí hlavou.

„To já taky..." zadívám se na boty začnu dýchat do šály, tenhle studený vzduch mi nedělá dobře, trošičku se mi motá hlava.

„Už půjdu." Znovu zvednu hlavu a ukážu směrem k hotelu.

„Je ti dobře?" přeměřuje si mě.

„Jo, je a ty už běž do cíle, brzy tam dojede Vetle. Poblahopřej mu za mě." Svým úsměvem mu navodím falešný pocit, že se cítím dobře a jdu dovnitř do tepla. V první řadě se musím jít napít. Beru léky na středně těžké astma a tahle léčba mi vyhovovala, snad na ní nebudu muset nic měnit. Budu prostě jen doufat, že si musím na ten studený vzduch jen zvyknout, nic víc. Nechci kvůli tomu znovu přijít o svou vášeň, znovu už ne... Ale já se nevzdám, tentokrát ne! Astma má přece tolik lidí, i vrcholových sportovců. Jenže ti ještě k tomu nemají psychiku na kaši. Ale i tak, tahle práce se mi líbí a já se nebudu omezovat.

No jo... tak co tady vlastně ještě dělám? Nemůžu přece přijít o květinový ceremoniál, je tam můj bratranec! Rychle vybíhám z hotelu, no vlastně tak rychle zase ne, to by nebyl dobrý nápad. Zachumlám se do šály, abych nedýchala ten ledový vzduch.

Přicházím právě včas. Je tu spousta lidí a mezi těmi všemi si všimnu i Johannese, který jde mým směrem. Přísahala bych, že se i podíval mým směrem a přitom se usmál. Nenapadne mě teda nic jiného, než se podívat za sebe. No... na Alexandra Loginova či Eduarda Latypova se nejspíš neusmál. Kdo je tam dál? Hmm, nějaký chlap, toho neznám, a potom ještě tříčlenná skupinka nějakých lidí, které také neznám... on nejspíš jo. Už mu uhýbám, aby mě nemusel obcházet, ale přitom se na mě zaraženě podívá.

„Co děláš?"

„Uvolňuju cestu." Pokrčím rameny a jeho výraz je teď ještě víc zmatený.

„Komu?"

„Tobě?" řeknu stejným tónem a ukážu za sebe.

„Kam si myslíš, že bych šel?" podívá se a na chvíli přimhouří oči. Hned na to se na mě zamračí.

„Tohle nebylo vůbec vtipný, Val." Oh, nejspíš si teď myslí, že jsem ukazovala na Loginova.

„To jsem nemyslela. Ti kousek od něj." Ukazuju mu.

„A to je kdo?"

„To bys měl vědět ty."

„Tvoje vtipy nechápu. Pojď, šel jsem za tebou, abych tě vzal blíž. Jsi tak malá, že bys přes ostatní neviděla." Chytne mě za paži a vleče mě dopředu. To šel fakt za mnou? To jsem nečekala.

Brzy vidím vystoupat na nejvyšší stupínek Nory a můj zrak se upíná na jednoho z nich. To je můj bratranec! Mám z něj upřímnou radost. Usmívá se na celé kolo a já mám největší radost z toho, když se svým pohledem zabloudí ke mně. Vyměňujeme si chvíli naše úsměvy. Když toho necháme, všimnu si i Johannesova úsměvu. Ten se pro změnu gebí na svého bratra. Nalevo od Johannese si v tu chvíli všimnu Adama a dalších našich kluků, vlastně je tu mnohem víc týmů. Jsou tu ale převážně muži, jedna z mála holek je tu Ivona, zase vedle Adama... ta ho na tuty balí. Oh, ten zamilovaný pohled, ta je jasná. Chvíli na ni zírám, ale když se podívá mým směrem, rychle odvrátím zrak.