Everything has changed

13. MALÉ TAJEMSTVÍ

„Valentýno!" z okna na mě zakřičí Niky a vzápětí těsně vedle mě dopadne hřeben.

„Já věděla, že jsem něco zapomněla. Co bych bez tebe dělala?" Pošlu jí vzdušnou pusu a snažím se do svého už tak narvaného kufru dát hřeben. Pár kolemjdoucích se za mnou otáčelo, ale já jsem nakonec úspěšná a můžu vyrazit.

Cesta je pohodová, smějeme se Eviným historkám z Vánoc a také novým ponožkám, které dala Makule k Vánocům. Party před Vánoci byla prý dost hustá, samozřejmě se všichni zlili jak dogy. Cesta uběhne díky všem těm historkám dost rychle a my už jsme konečně na místě. Nejspíš jsem jediná, kdo je rád. Eva s Makulou si stěžují, že to tu nemají rády a ostatní se k nim jen přidají.

Věci si jen hodíme do pokojů a s chutí jdeme do jídelny. Slovenský tým tu ještě není, super.

„Hádej kdo s námi není v jednom hotelu?" Jenny jako by věděla, o čem teď přemýšlím.

„Nekecej, fakt s náma nebudou Slováci?"

„Ne, jsou v hotelu vedle," hned mám ještě o něco větší chuť k jídlu.

„Čau holky," je to tak krásný, slyšet ho bez doprovodu toho Ivonina chichotání.

„Ahoj Adame," zareagujeme s Jenny nastejno.

„Tak co Val? Už je všechno dobrý?"

„Jo, všechno v pohodě."

„Kde jsi trávila Vánoce? Prý vaši prodali dům." Hmm drby se roznáší rychle.

„Ty už to víš? To šlo rychleji než jsem čekala. Víš já teď bydlím v Praze s jednou kamarádkou z vysoký."

„Fakt? Tak to je super, ne?"

„Jo, zatím si nestěžuju." Konverzace rozhodně nevázne a tak si spolu skvěle popovídáme. Vlastně u celého stolu panuje dobrá nálada a když k nám přijde Rybář, vřele ho mezi sebe přivítáme.

„Strašně nerad bych vám kazil vaší dobrou náladu, ale až dojíte, všichni běžte do společenky. A prosím nejpozději do čtvrt hodiny." Zase odchází a my se jen divíme, proč nás nenechají si aspoň vybalit.

„Vážení, máme tu malý problém s pokoji, který samozřejmě hned vyřešíme. Máme špatná čísla pokojů, nemáte být ve druhém patře, ale v pátém. Nějak nám to prohodili s Estonama, počítám s tím, že jste do pokojů zatím jen hodili všechny své věci, takže neodpovídajícím počtům lůžek jste asi nevěnovali žádnou pozornost. Každopádně se budete muset všichni přestěhovat do pátého patra." Naše dobrá nálada je pryč. A obzvlášť ta moje, protože já musím ode všech vzít klíče od pokojů. Mezitím už Estonci přijeli a zrovna přijíždí i Norové a Bulhaři, kteří jsou s námi na hotelu. Němci a Švédi už tu jsou taky, ale ti tu byli už před náma.

Konečně už si jdu i já pro své věci, zatímco ostatní už si své věci vybalují, super. Ještě k tomu všemu je porouchaný výtah a já se s těmi věcmi musím plahočit až do pátého patra. Z výtahů mám sice strach, ale kvůli těmhle schodům, které mě děsí jen když se na ně podívám, bych i možná byla schopná se ten strach aspoň pokusit překonat. Vyndám si proto z batohu tyčinku, tu si rozhodně zasloužím, když mě čeká cesta do pátého patra. Naštěstí nemusím jít s Nory, protože to stádo neandrtálců se kolem mě právě přehnalo.

„Ahoj," tak ještě jeden Nor se zatoulal a zrovna tenhle. Páni, mám já to ale štěstí.

„Ahoj Johannesi," je to divné, od toho dne, kdy mě vezli do nemocnice jsme spolu nemluvili.