Everything has changed

2. ŽIJU SI SVŮJ SEN

„Takžee Val, co máš s naším Ádou?" připlíží se ke mně Eva a sedá si vedle mě.

„Cože?" vykulím na ni oči a všechny holky vyprsknou smíchy až na Evu, která vypadá, jako by mi chtěla začít svítit baterku do očí, dokud jí neřeknu všechna svá tajemství.

„Dělá si srandu, neřeš." Uklidní mě Markét.

„Nechtěla jsem tě vystrašit." Omlouvá se už se smíchem Eva.

„I když po tobě pořád kouká..." dodá ještě a Markéta přikyvuje hlavou.

„Vážně?" podívám se na druhý konec stolu, kde sedí. Opravdu, teď uhnul pohledem.

„No jo, od tý doby, co jsi tady nejí, nespí... asi se zamiloval." Zasní se Markéta a já protočím očima.

„Já myslím, že jsi na takovéhle věci ještě mladá a nerozumíš tomu." Vypláznu na ní špičku jazyka. Doufám, že to Adam neviděl. Co by si o mně asi myslel? No, zřejmě nic jiného, než o ostatních našich holkách, protože se chovám stejně, jako ony.

Vlastně ani nevím, proč se dnešní večeře koná, nikdo tady nejí, protože ví, že na dnešním zahajovacím večírku či co, bude jídla dost, i když tam teda bude spíš pití. Taky je večeře o hodinu dřív, než bude normálně, jediný kdo tu jí jsem já a pár dalších jedinců.

„Tak já půjdu, užijte si večírek." Beru si svůj tác a zvedám se ze židle.

„Počkej, ty na něj nepůjdeš?" povytáhne Eva obočí.

„Co bych tam dělala?" Pokrčím rameny.

„Co by, to co my všichni." Usmála se povzbudivě.

„Nebyla by jsi tam jediná, kdo tu není jako závodník. Vždycky tam jsou celé týmy a ty jsi jeho součástí." Dodá ještě Markéta, která jako by mi četla myšlenky.

„Hele, teď to neřeš, my si pro tebe dojdeme." Ukončí to Eva a já už nic nenamítám. Stejně je to divné.

Upřímně, opravdu se mi na ten večírek vůbec nechtělo. Nejsem zrovna extrovert a tady je lidí opravdu hodně. Jsem tu teprve chvíli a už je tu víc jak polovina lidí totálně na mol. Aspoň tady budu užitečná, až je budu dopravovat na pokoje, ale od toho tu přece jsem, ne? Postarat se o zdraví biatlonistů. Myslela jsem si, že tohle bude maximum, co pro ně dnes budu moct udělat, to jsem se ale mýlila, čekalo mě něco trochu jiného.

Opět začnu přemýšlet nad tím, jak může Lisa chodit s Johannesem. Já teda vím, že ho tady mají všichni rádi, takže jsem tu tak trochu za kacíře, ale on mi prostě vadí. Znechuceně se chvíli dívám na to, jak úplně zlitej tančí na stole, teda upřímně doufám, že nezačne zpívat. Radši se otočím jiným směrem, abych se na to nemusela dívat. Hned jak se otočím, uslyším ránu. Bleskurychle se otočím a tam nevidím nic jiného, než ležícího Johannese. Jdu se radši podívat blíž, co kdyby si něco udělal.

„Jsi v pořádku?" sehnu se k němu.

„Asi jsem si něco udělal s-" sykne bolestí a chytne se za levý kotník.

„Kotník? Šikovnej." Povzdychnu si a snažím se mu pomoct vstát. Brzy mi na pomoc přispěchá Tarjei, jeho starší bratr. Ostatní lékaři jsou buď taky úplně nepoužitelní a nebo tady vůbec nejsou, takže je to na mně. Samo o sobě je teď Johannese zvednout dost náročné. Tarjei mi pomůže ho odvést ke mně na pokoj. Když Tarjeie ujistím, že to není nic vážného, vrací se zpátky.

Johannes sedí na mé posteli a já mu vyhrnuju nohavici, abych se na to podívala.

„Máš to vyvrknutý." Vynesu závěr a kotník trochu promasíruju. Nebude to nic hrozného, je docela možné, že za dva dny o tom nebude vědět.