„Niky, Rybář s tebou chce mluvit,“ vtrhne nám po snídani Evka do pokoje. Niky něco otráveně zamumlá a nakonec se odšourá pryč.
„Co jí chce?“ zeptám se při balení svého kufru.
„Nevím, jenom předávám informace.“ Kývnu chápavě hlavou a dál se snažím zapnout kufr.
„Ukaž, pomůžu ti.“ Přiběhne ke mně naléhavě Evka a začne mi horlivě pomáhat.
„Díky,“ řeknu zaraženě, když se nám to konečně povede zapnout. Popadnu kufr a chystám se ho odnést dolů do vestibulu. Evka mě ale hbitě zastaví.
„Ukaž, vemu ti to,“
„To je dobrý, odnesu si to.“ Řeknu a podezřívavě si ji prohlížím.
„Já to fakt klidně vemu, ať se nepřetěžuješ.“
„Proč bych se neměla přetěžovat?“ přimhouřím oči a Evka se začne rozhlížet všude okolo sebe a dává si záležet, aby se její pohled nesetkal s tím mým. „Tak proč?“ zopakuju přísně otázku.
„No víš… já myslela, došla jsem k závěru, že…“
„Tak už to vyklop,“ řeknu netrpělivě, leze to z ní jak z chlupatý deky.
„Myslela jsem, jestli…“ rozhlídne se po prázdném pokoji, jako by kontrolovala, že tu nikdo není a pak ztišila hlas. „Jestli nečekáš mimino.“ V tu chvíli úplně zkamením a chvíli mi trvá, než jsem schopná jakékoliv reakce. Nakonec se jen krátce zasměju nepřirozeně vysokým hlasem. „Takže mám pravdu?“ začne se Evka křenit.
„Co? Nee,“ pořád se u toho směju tím vysokým hlasem. Sakra, já vážně neumím lhát. Evka nadzvedne obočí na znamení, že mi nevěří ani slovo. „Dobře, máš pravdu.“ Připustím nakonec a Evka vypískne… asi překvapením nebo možná radostí? „Jak jsi to zjistila?“ zajímám se.
„Když jsi byla na večeři s tvým tátou, jeho přítelkyní a Johannesem, byli jsme tam s Thomasem. Všimla jsem si, že jsi měla jenom vodu, což není důvod, proč bych si hned měla myslet, že jsi těhotná, já vím. Včera jsi ale na tý Ondrovo rozlučce taky nepila,“ vzpomenu si na určitý moment ze včerejška, kdy mi Evka nalívala víno a já odmítla. Uculila se, ale nic neříkala a ani mě nepřemlouvala. Včera jsem tomu jejímu pohledu nevěnovala pozornost, ale teď si to uvědomuju. „Došlo mi, že jsi mi v posledních dnech nepřišla ve svý kůži a i to, jak jsi nebyla na tom tréninku, někam jsi jela s Johannesem a dost jsi ohledně toho mlžila…“
„Před tebou člověk vážně nic neutají, co?“
„Myslím, že ne.“ Zazubí se. „V kolikátým jsi týdnu?“ začne okamžitě vyzvídat a já už teď vím, že pokud bych to Evce neřekla sama, nějak by si to stejně zjistila. Od té doby se ode mě nehne prakticky na víc než pár kroků. Místo v letadle si zabrala vedle mě a celou dobu na letišti je také v mé blízkosti.
Když dorazíme na místo, mám sto chutí nasednout zpátky do letadla. Při pohledu na oblohu mám pocit, jako by tu nikdy nesvítilo slunce. Mrholí tu a fouká dost silný a nepříjemný vítr.
---
Během večeře mi začne vyzvánět telefon. S překvapením zjišťuju, že je to děda. Zvednu to a vycházím z jídelny, kde bych ho slyšela jen s obtížemi.
Když začne člověk cítit, že se blýská na lepší časy, že jsou on i jeho nejbližší v pořádku, přestane být obezřetný. Přestane se bát a začne si užívat ten příjemný pocit klidu, jak ale pozná, jestli nalezl ten vytoužený klid nebo je to jen klid před bouří? Jak tyhle dvě rozdílné věci rozeznat? Nejspíš to nejde, ale když začíná být všechno až moc růžové, asi člověk musí počítat s tím, že to nemůže trvat věčně. Mým prvním zaškobrtnutím byla schůzka s tátou, kdy opět ukázal, jaký je člověk. Nyní ale přišlo něco mnohem horšího.
STAI LEGGENDO
Everything has changed
FanfictionVše, čím jsem si byla dlouhé roky tolik jistá se proměnilo v prach, když jsi přišel. Když jsi mě poprvé rozesmál. Když jsem ti dovolila nahlédnout do mého nitra.
