Everything has changed

17. PŘISTIŽENI

„Tak to je dobře, že se k tomu nedostala." Odpoví nakonec po delší odmlce Johannes.

„Jak tohle můžeš říct?" vykulím na něj oči.

„Ell, já se k Lise vrátit nechci." Udivuje mě, s jakým klidem to říká.

„No... nebudu tě přemlouvat." Hlesnu jen a pomalu se zvednu ze židle.

„Počkej, ty už jdeš?" lehce se dotkne mé ruky, ani nevím, jestli omylem nebo úmyslně. Ruku hned schovám za záda a odstoupím o krok dozadu.

„Jo, měl bys být v klidu, aby ses brzy uzdravil." Odpovím, a to už jdu ke dveřím.

„Nevyčítej mi to." Ozve se ještě z konce pokoje.

„Nevyčítám, Johannesi." Otočím se a usměju se na něj, aby neměl obavy. Vážně mu to nevyčítám. Nemám na to právo, je to jeho rozhodnutí a všichni ostatní to musí respektovat a smířit se s tím. I Lisa. Pravda, z pokoje odcházím zklamaná, protože jsem doufala v jiný výsledek, ale nemá cenu to lámat přes koleno. Nejhorší na celé věci je to, že spouštěčem jejich poslední hádky, která nakonec vyústila v rozchod, jsem byla já, i když to Lisa vlastně neví. Chápu ale Johannese, že neřekl o tom, že ho italsky učím já. Tím by Lisu neuklidnil, i tak by žárlila a ještě k tomu na mě, což by tak akorát vedlo k tomu, že bychom ještě byly rozhádané my dvě.

Další den se hned ráno opět baví snad celý hotel o Johannesovi, prý se to začalo včera zlepšovat a dneska odletěl do Norska. Podle všeho se měl ukázat na Pokljuce, jenže se taky začaly rozjíždět teorie, že ani tam nebude závodit. Každopádně se začaly uzavírat sázky, kdo vyhraje svěťák. Zatímco na začátku sezóny, by valná většina sázela na Johannese, teď - vinou pádu minulý týden a nečekaného onemocnění favorita - se dost lidí začíná přiklánět spíš k Fourcadovi.

Mrzí mě, že se o Johannesovo odletu nedozvídám od něj. Už včera musel vědět, že odletí, když už tu tak brzy ráno není.

Ještě před obědem mě ale přivede na jiné myšlenky Adam, do kterého jsem na chodbě omylem narazila. Při pohledu na něj se málem rozteču blahem. Popřála jsem mu hodně štěstí do závodu, na který se samozřejmě půjdu podívat ven. Niky jde se mnou bez jakéhokoliv stěžování si na hnusný počasí. I když by mi to vážně lichotilo, tuším, že nejsem ten hlavní důvod, proč jde se mnou. Celou dobu jako by někoho hledala a když uvidí Vetleho, celá se rozzáří. Tak jo, tohle je vážně divný. Navíc si Niky od včerejška nepsala s tím svým Tomášem, ani se o něm nezmínila.

„Tak už si Ivona nehraje na tvým písečku, co?" drkne do mě z ničeho nic a šibalsky se začne smát. Podcenila jsem jí. Myslela jsem, že vnímá jenom Vetleho, ale nejspíš viděla, jak si s Adamem, ktérého jsem opět zahlédla, vyměňujeme pohledy.

„Vůbec nevím, o čem to mluvíš." Zatvářím se nevinně. „Ale nevím, jestli výrok - na mým písečku - je trefnej."

„To je přece jedno. Zkus se na chvíli uvolnit, prospělo by ti to." Zatřese se mnou.

„Dobře, dobře. Ale už mě pusť." Sundám z mých ramen její ruce, ale vzápětí se na mě pověsí a vykládá mi, jak jí těší, že si jdu štěstí naproti.
---

„Tak jak se ti líbí v Ruhpoldingu?" sarkasmus v Adamovo hlase se nedá přeslechnout a jeho výraz při pohledu na dnešní večeři také mluví za vše.

„Nechápala jsem, proč to tu nemáš rád. Hned první den jsem to pochopila." Nahnu se k němu a Adamovi se na tváři objeví ten jeho zářivý úsměv. „A víš co byla největší chyba? Myslela jsem si, že aspoň kuchyně zvýší mé hodnocení. Funguje to opačně." Dodám tak tiše, aby to slyšel jenom Adam, který se zasměje.