Everything has changed

7. CHCEŠ SE VSADIT?

Po celou dobu ani nedutáme a každý se plně věnujeme své snídani... teda aspoň Johannes přesně tohle dělá. Já ho nenápadně pozoruju, pokaždé když jenom trochu pohne hlavou, zadívám se do talíře. Dobře, tak nenápadné to nejspíš není. Atmosféru uvolní až Adam, který si ke mně sedá a v těsném závěsu za ním už se řítí i Ivona. V tu chvíli do mě Johannes kopne a začne se břitrouble usmívat a já na tom samozřejmě nejsem jinak. Poslouchat Ivony žvatlání je opravdu docela komické, je mi jí skoro líto. Naštěstí Johannes jí nerozumí ani slovo, protože kdyby rozuměl, už by se tu válel smíchy. Ani Adama nejspíš nijak zvlášť nezaujalo Ivony vyprávění a brzy se zvedá od stolu.

„Já ti říkám, nejpozději v Anterselvě ho pozve k sobě na pokoj a-" Významně zamrká.

„Ani o tom nemluv." Oklepu se a hned na to mi dojde, že tahle reakce možná nebyla vhodná. Zrovna Johannes nemusí vědět o tom, že jsem do našeho Adama blázen.

„Já si stejně myslím, že by s ní nešel." Zakroutím ještě hlavou.

„Chceš se vsadit?" Zvedne obočí.

„A o co?" opřu si hlavu o lokty.

„O cokoliv," pokrčí rameny.

„Můžu si to ještě rozmyslet?"

„Fajn, já taky ještě nevím,"

„Takže máme oba čas do večera, platí?" navrhnu.

„Platí!" natáhne ke mně ruku a já ji pevně stisknu.

---

Na dnešní štafetu žen jsem nafasovala vysílačku a budu holkám předávat informace, stojím hned u místa, kde jsem se dneska skutálela, když jsem při sjezdu tak trochu usínala.

„Páni Val, ty tu děláš fakt všechno, co?" zrovna jsem Evce oznamovala, jak si vede, takže jsem se opět málem skutálela, ale teď už by to bylo vedle trati.

„Ježiš to jsem lekla!" když se otočím, abych zjistila, kdo mě tu vyděsil tentokrát, jsem vlastně mile překvapená.

„Promiň, to jsem nechtěl. Co tu děláš?" stojí přede mnou Adam v celé své kráse a hlavně bez Ivony. I když nejspíš jen proto, že ta teď závodí, ale ani tak by mě nepřekvapilo, kdyby se tu najednou objevila. Na jeho otázku mu odpovím zamáváním vysílačky před obličejem.

„Já myslel, že jsi tu jako doktorka, ale zřejmě máš jiný povinnosti. Neměl by tu být místo tebe někdo jiný?"

„To sice měl, ale ten, kdo tu měl být se hodil marod," Pokrčím rameny.

„Takže jsi první náhradník?"

„Ne, to rozhodně ne," tahle otázka mě rozesměje, vlastně mám k prvnímu náhradníkovi dost daleko. „I náhradníci se hodili marod, jak to že to nevíš? Však se to řešilo v celým týmu," kroutím pobaveně hlavou.

„Vážně řešilo? To mi asi uniklo. No ale ty bys je teď měla kurýrovat, nebo ne?"

„A kdo by tu jinak stepoval s vysílačkou, ty?" Vypláznu na něj jazyk.

„Máš pravdu, přenechám to radši tobě." Usoudí nakonec, to už se mu ale nevěnuju, protože mám dost své práce. Po celou dobu závodu už ale vnímám jeho přítomnost, jsem trochu nervózní, ale to na sobě rozhodně nenechám znát. Aspoň teda doufám, že to na mě nebylo poznat. Dost mě totiž překvapilo, že tu se mnou byl Adam opravdu až do samého konce závodu.

„Proč tu celou dobu tak stojíš?" Když už se chystám k odchodu, protože už tu nejsem nic platná, konečně vyslovím tuhle otázku nahlas.

„Jenom tak, abys tu nebyla sama," usměje se tak nevinně, jako to dokáže osmileté dítě a já sakra nevím, co si mám myslet.