Everything has changed

25. ŽLUTÁ BARVA - BARVA HARMONIE

Pohled Tarjeie

Probouzím se v nepřirozené a dost nepohodlné poloze v posteli, která není moje. Naproti mně v posteli leží v objetí Johannes s Emilienem, ti dva si vždycky rozuměli. Jen chudák Quentin je zkroucenej v křesle. Samozřejmě si vyfotím ty dva v posteli, máma bude z těch fotek u vytržení. Neobtěžuju se je budit, sám bych teď nejradši spal, šíleně mi třeští hlava.

Jdu do svého pokoje pro oblečení, které nesmrdí chlastem a tam se mi naskytne taky docela zajímavý pohled. Dale leží schoulenej v klubíčku v mé posteli a v té druhé leží namačkaní Antoin, Doro a Tiril. Tohle je přesně jedna z těch chvil kdy si říkám, že na tyhle srandy už jsem starej.
---

Johannes je dneska dost divnej, zajímalo by mě, co se včera stalo. Už jenom to, že odešel z večírku a šel se projít bylo podezřelý. Johannesovi nálady jsem si nevšiml jenom já, ale i zbytek týmu. V letadle se mi ho podařilo naštvat tím, že jsem se z něj snažil dostat, co mu je, takže zbytek letu se mnou nepromluvil. Ale co bych to byl za staršího bráchu, kdybych nevěděl, jak na něj… Gita už to z něj dostane...

Gitě jsem nemusel nic moc vysvětlovat. Po příjezdu se mě sama ptala, co s Johannesem je, tak jsem jí seznámil s mým plánem. Gita to z něj dostane na sto procent, jestli ne ona, tak už nikdo. Johannes mezitím sám sedí na pohovce a nejspíš jen předstírá, že si čte časopis, co byl na stolku. Je u nás tak často, že občas zapomínáme na to, že s námi nebydlí. I on se tu chová jako doma a jeden z pokojů pro hosty je prakticky jeho ložnice.

Aby mohla Gita zpovídat Johannese, já jsem se nabídl, že udělám večeři - operace Johannes začíná. Z kuchyně vidím do obýváku, ale nemám šanci cokoliv slyšet. Gita ho právě něčím rozesmála. Dívá se na něj tím svým mateřským pohledem. Úsměv mi povadne, vím, jak by chtěla děti. Dohodli jsme se, že ještě počkáme. Od tý doby má s Johannesem ještě vřelejší vztah. Gita je něco jako jeho druhá máma a oběma to tak vyhovuje. Už když byl Johannes malý, tak mu vadilo, že se musí o mámu dělit s dalšími dvěma sourozencema a po narození Gustava dokonce se třema. V tomhle ohledu se o Gitu s nikým dělit nemusí. A i když mě Gita pořád ujišťuje, že jí nevadí, že nemá dítě, že jí zatím stačí Johannes, občas si všimnu, jak se dívá ve městě na rodiče s jejich dětmi. Vím, že i sportovci mají děti, ale já bych chtěl vidět, jak vyrůstá. Navíc ta představa, že by na to byla Gita sama… už jsem přemýšlel i o konci kariéry, ale to Gita včas zatrhla a já jsem jí za to tak trochu vděčnej. Pořád mě závodění baví a to všechno okolo taky. Navíc tam nechci nechávat Johannese samotnýho, někdo na něj musí dohlídnout.

„Zlato, kdy bude to jídlo?“ zavolá na mě rozladěným hlasem Gita.

„Za chvíli,“ usměju se na ní.

„Půjdu prostřít stůl.“ Zvedá se z pohovky a projde okolo mě. Vážně vypadá nějak přešle. Tak to jí to Johannes nejspíš řekl.

Jíme v tichosti a já se neodvážím to ticho prolomit. Gita se na Johannese posmutněle dívá a Johannes jí uhýbá pohledem. Prakticky hned po večeři nám Johannes oznámí, že je unavený a odchází k sobě do ložnice. Chvíli počkám, jestli se třeba nevrátí a pak se Gity zeptám. Jasně že jde o tu českou doktorku.

Pohled Val

Týdenní pauza utekla až moc rychle a já sedím v autě na cestě do Nového Města na Moravě. To je poprvé, kdy se mi tam vážně ale vážně nechce.

Po příjezdu zjistím, že k mé smůle s námi budou na hotelu Norové. Útěchou mi je jen to, že tu ještě nejsou. Stihnu si jen vybalit a jdu ven za Egilem, protože holky mají trénink a já mu budu s něčím pomáhat.