Everything has changed

4. JEDNA VELKÁ DRBÁRNA

Na chvíli si dovolím být slabá a zranitelná, jenom na chvilku. Z očí se mi linou vodopády slz, které se nijak nesnažím zastavit. Hrozně bych si chtěla zařvat, vyřvat tu bolest a zlost zároveň. Nakonec si opřu lokty o stůl a zabořím svůj obličej do dlaní.

„Val?" v momentě vylítnu ze židle. Kde vzal tu drzost mi jen tak vytrhnout do pokoje?

„Neumíš klepat?" sedám si znovu na židli. Přede mnou stojí naprosto zmatený Adam, ani na něj teď nemám náladu.

„Klepal jsem, docela dlouho." Spustí a rázem jsme zmateni oba.

„Aha, promiň, neslyšela jsem tě." Rychle se snažím otřít všechny slzy, ale pořád se valí další.

„To je dobrý. Promiň, asi jdu nevhod, jenom jsem se šel zeptat, jestli nechceš jít dolů. Je tam asi půlka hotelu, ale asi tam nebudeš chtít." Poškrábe se na zátylku.

„Ne, nechci. Ale děkuju, že jsi se přišel zeptat." Ani se nepokouším o úsměv, protože je mi jasné, že by to byla marná snaha.

„A smím se zeptat, co se děje?" přistoupí ke mně blíž a prohlíží si mě těma svýma očima.

„Zeptat se můžeš..." Pokrčím rameny.

„... ale odpovědi se nemusím dočkat." Téměř zašeptá a přitiskne si mě k sobě. Přikývnu a cítím novou várku slz, které musí ven.

„Tohle mi řekneš pokaždé... už od školy. Chtěl bych ti pomoct." Políbí mě do vlasů.

„A já ti za ti moc děkuju... jenom nějak nejsem připravená se ti svěřit."

„Máš tolik času, kolik ho budeš potřebovat." Sice mu teď nevidím do tváře, ale jsem si na sto procent jistá, že má na tváři ten nepatrný povzbudivý úsměv. To mě zvláštním způsobem uklidňuje. Nádherně voní a já se najednou začnu trochu usmívat, kéž by tohle trvalo věčnost. Bohužel se tak nestalo, ale co mě potěšilo, Adam si sedl na postel a já jsem seděla naproti na židli.

„Klidně můžeš jít dolů, budu v pohodě." Zalžu a otřu si poslední slzy a už se dokážu dokonce i usmát.

„Ne, chci tu být s tebou." Usmívá se od ucha k uchu a já se na něj podezíravě koukám.

„Vážně!" rozesměje se a mě k tomu donutí taky.

„A vlastně mám skvělý nápad! Hned se vrátím. Teda... jestli mě tady chceš." Zarazí se když už stojí u dveří.

„Budu ráda, když mi dnes budeš dělat společnost." Ujistím ho a on už ve chvíli mizí z pokoje. Během pár minut je zpět s nějakým kyblíkem a lžičkami.

„Teď vážně, kde všichni tu zmrzlinu berete?"

„Naše tajný nákupy." Mrkne na mě a víc už k tomu neřekne, jenom mi podá lžičku.

„Tohle je ta nejlepší věc na nervy." Rozplývám se nad úžasnou čokoládovo-vanilkovou zmrzlinou.

„A proč jsi na nervy?"

„Vím, o co ti jde. Minimálně dneska ti to rozhodně neřeknu." Proč tohle ksakru dělám?! Vím, že mu můžu věřit! Vím, že by tu pro mě byl! A nikoho jsem nikdy neměla tak ráda, jako právě jeho! Cítím se s ním jako kdybych se vznášela na růžovém obláčku z cukrové vaty a z každé strany vedle mě tančili jednorožci. Nevím, proč je pro mě takový problém mu svěřit. Vlastně je pro mě těžké se svěřit komukoliv. Nejvíc toho o mně ví Lisa a ani ta mě nezná tak, jak by mohla, kdybych se jí dokázala úplně otevřít.

„Dobře, tak už o tom nebudeme mluvit." Ukončí to Adam, čímž mě vytrhne z mých myšlenek a já s radostí přikývnu.

„Hele, možná ti bude připadat tahle otázka úplně nesmyslná, ale já se musím zeptat. Byla jsi obrovský talent, já vím, že jsi tehdy musela skončit, ale po čase už by to šlo, nebo ne?" Adam trochu zvážní, vůbec to není blbá otázka.