Everything has changed

24. CHVÍLE, KTERÉ ANI SLUNCE V ANTERSELVĚ NEROZJASNÍ

Nedůvěřivě se podívám na barmana, který přede mě postaví panáka jakési tekutiny.

„Věřte mi, s tímhle na zapomenete na všechny trable." Povzbudivě se usměje a já to do sebe teda kopnu. Trochu se oklepu a následně se chytnu za krk.

„Proboha co to je, savo?" odpověď se mi nedostaví, pouze jeho pobavený výraz.

„Dáme něco slabšího?" neodpovím, jen přikývnu na souhlas.

Při čekání na další pití se okolo sebe rozhlédnu. Opodál vidím Adama, jak se tam baví s Ivonou, takže se prudce otočím na druhou stranu, kde spatřím Johannese, který si sedá vedle mě.

„Nečekal bych, že tě najdu zrovna tady." Zasměje se. Á konečně moje pití. Natáhnu se tentokrát pro skleničku. Johannes sleduje, jak usrkávám a když pokládám skleničku na stůl, veme mi jí z ruky a přičichne si. Hned to dá co nejdál od sebe.

„Proč tohle děláš?" zeptá se vážně.

„Co jako?"

„Proč sedíš na baru a nasáváš tyhle sračky místo toho, aby ses bavila s ostatníma?"

„Nemám náladu se s někým bavit. Dneska se hodlám opít." Přitáhnu si k sobě skleničku s tím příšerným pitím.

„Ty? Ty co jsi mi v Östersundu říkala, že bych neměl tolik pít?" Myslela jsem, že zrovna tohle si nepamatuje. „To kvůli tomu telefonátu s tvým tátou?"

„Co? Ne!" obořím se na něj. „Ani nevíš, o čem jsme mluvili." Proč jsem se mu jenom svěřovala s tím vším? Johannes na mě zaraženě zírá. No... nebyla jsem moc příjemná. „Chtěla bych teď být sama." Zamumlám, ale už se na něj nepodívám. Periferním viděním zahlédnu, že odchází.

Když začne hrát pomalá písnička, někdo mi z ruky vezme pití a položí ho dál ode mě. Následně mě chytí za ruku a tím si mě k sobě přitáhne. Naskočí mi husí kůže a ještě než té osobě pohlédnu do očí, vím moc dobře, kdo to je. Bez jediného slova se nechám vést až někam na parket.

„Promiň že jsem byla tak nepříjemná." Zamumlám. Johannes nic neřekne, jen se usměje. Přijdu si jak na jiné planetě, ještě před pár měsíci bych ani ve snu nevěřila tomu, že tu budu tančit s Johannesem Bø. A už vůbec bych nevěřila tomu, že se budu cítit tak, jak se teď cítím. Najednou mi vůbec nevadí, že ví o tom, proč jsem skončila s biatlonem nebo to, jaké jsou mé rodinné vztahy. Vzájemně se díváme do očí a já jsem si jistá, že to oba cítíme. Oba cítíme, že už nejsme kamarádi a už asi nikdy nebudeme. Koutky úst mi se mi pozvolna zvednou do úsměvu. Vše, co potřebuju, mám právě před sebou. Tak moc bych si přála, aby tahle chvíle trvala věčně, aby ta písnička nikdy neskončila. Nakonec ale skončila, Johannes se mi ale stále díval do očí a já tušila, co se mu asi honí hlavou. Jenže najednou mě dohnaly výčitky. Úsměv na obličeji mi najednou povadl. Přesně o tomhle mluvila Lisa... To mě nakonec donutí se Johannese pustit a o krok od něj ustoupit. Cítím na sobě něčí pohled, mimo ten Johannesův. Ten pohled patří Lise.

Bez váhání jsem se za ní vydala. Lisa se ke mně ale otočila zády a rychlým krokem mířila pryč. Vyšla ze sálu a šla dál chodbou, kde se mi jí podařilo dohnat.

„Nech mě bejt Val, nebo chceš abych ti říkala Ello?"

„Lis, mezi mnou a Johannesem nikdy nic nebylo, věř mi."

„Nesnaž se mi nic vysvětlovat, vidím ty vaše pohledy a teď jsem vás taky viděla. Celou tu dobu." Zlomí se jí hlas a vytrysknou jí z očí slzy. Z toho mě píchne u srdce a taky se mi do očí začnou drát slzy. „Lis..." jdu k ní blíž a chci jí silně obejmout. Jenže ona ode mě znovu ustoupí.