„Neměl bys se mnou jezdit.“ Trvám dál na svém.
„Řekni mi jeden rozumnej důvod, proč.“ Odporuje mi Johannes.
„Neměl bys vynechávat trénink.“
„Jednou to beze mě zvládnou.“ Namítne sebevědomě.
„Mazet bude šílet.“ Oponuju mu.
„Bude muset pochopit, že už v mým životě nebude mužem číslo jedna.“ Šibalsky se usměje a chytne mě za boky. Nepatrně mi zacukají koutky, ale hned zase nasadím kamennou tvář.
„Co když to bude holka?“
„To je vyloučeno, jsem si jistej, že to bude kluk.“
„Johannesi,“ napomenu ho.
„Dobře, pokud to bude holka, Mazet si může oddechnout. Pořád bude jednička.“ Pokusí se mě obměkčit polibkem.
„Někdo tě může poznat, už vidím ten nadpis. Johannes Bø místo tréninku na gynekologickém oddělení.“
„Na to jsem taky myslel,“ přejde k mému kufru, ze kterého něco vyndavá. Když se ke mně otočí zpátky, má v ruce mé sluneční brýle a nasazuje si je. „A nikdo mě nepozná.“
„Ty nemůžeš brát vážně vůbec nic, viď?“ zacukají mi koutky a zavěsím se mu okolo krku.
„Já to beru naprosto vážně.“ Řekne s kamennou tváří, což už nevydržím a začnu se naplno smát.
Nedá se říct, že by byl Rybář kdo ví jak nadšenej. Řekla jsem mu jen, že musím vyřídit akutní rodinnou záležitost. Johannes to s Mazetem nakonec doopravdy nějak vyřešil, i když netuším, jak. Dokonce už zařídil i odvoz. Nevím, čí to auto je a když jsem se ho na to zeptala, jen se tajemně usmál.
„Nemůžeš tam jít se mnou.“ Rozhodím rukama, když po dvouhodinové jízdě do Prahy vystoupil z auta.
„Když jsem s tebou přijel, nebudu sedět v autě.“
„Já si vážím toho, že mi chceš být oporou, ale zvládnu to.“ Johannes začne horlivě kroutit hlavou a už se chystá něco říct, ale já mu naznačím, že jsem ještě nedomluvila „Někdo si tě všimne a hned se o tom bude všude psát.“
„To je mi jedno.“
„Ale nemělo by. Mně to není jedno.“ Chytnu ho za ruce a zhluboka se nadechnu. „Teprve čekáme na potvrzení od doktorky, nechci aby to zbytek světa věděl pomalu dřív než my samotní.“
„Dobře, jestli na tom trváš,“
„Děkuju,“ obejmu ho a nasaju jeho vůni. „Ty si zatím nasaď brýle,“ sáhnu mu do kapsy, ve které je měl - tentokrát už svoje. „A počkej tu na mě, hm?“ ušklíbnu se a konečně i on povolil tvář.
---
Ještě se celá klepu a přibíhám k autu. Johannes si mě nevšimne, dokud neotevřu dveře. Bez jediného slova mu do ruky vrazím fotku.
„Tohle je naše dítě?“ Ukáže na tu malinkou šmouhu na černobílé fotografii a věnuje mi další polibek na čelo.
Spokojeně se vydáme na cestu zpátky. Po cestě přemýšlím, kdy to řeknu Rybářovi, tuhle sezónu dokončím, ale na příští už nenastoupím.
Když dorazíme do hotelu, zůstávám u Johannese, protože Vetle je nejspíš u nás s Niky.
„Kdy to řekneme? Myslím vašim, našim a tak.“ Zeptá se najednou, čímž mě dost překvapí.
„Na to je ještě dost času, ne?“ řeknu přiškrceným hlasem.
„Počkej, kdy jim to chceš říct?“
YOU ARE READING
Everything has changed
FanfictionVše, čím jsem si byla dlouhé roky tolik jistá se proměnilo v prach, když jsi přišel. Když jsi mě poprvé rozesmál. Když jsem ti dovolila nahlédnout do mého nitra.
