Everything has changed

EPILOG

„Ty malej horolezče, jak jsi se tu objevila? Ještě před chvílí jsi byla támhle na konci." stojím na prahu dveří a s úsměvem, který nemůžu potlačit, pozoruju Johannese s malou, která stojí na lince, postavit se naučila teprve nedávno. „Sofi," Johannes se začne smát a já se musím kousat do rtu, abych se taky nerozesmála. „Vždyť spadneš do dřezu." Sofia se začne smát a natahuje ručičky k tátovi. „Dobře, teď tě posadím na stůl." Sofi se začne kroutit, nejspíš se jí to moc nelíbí. „Ale ano, budeš tady pěkně sedět, abych mohl dodělat to jídlo pro maminku, dobře?" Malá se ale začne zase vrtit. „No tak, moc mi nepomáháš, musím si maminku udobřit."

„Mama," zavýskne Sof a Johannesovi se tvář roztáhne do úsměvu. Potom se otočí zpátky k jídlu a pokračuje ve vaření. Pořád se ale otáčí na malou. Potlačím nutkání se za oběma rozběhnout a místo toho jdu nahoru do pokoje za Gustavem. Jakmile vejdu do pokoje, otočí se na mě pár těch velkých modrých kukadel.

„Ahoj mami," usměje se ten malej uličník.

„Ahoj broučku, hraješ si s vláčkama?" zakývá hlavou na souhlas a jeden mi rovnou podá.

„Chceš, abych si s tebou hrála?"

„Jo,"

Je to docela uklidňující. Jezdím vláčkem po kolejích sem a tam a pozoruju přitom, jak je Gustav spokojený. Přistihnu se při tom, že zase přemýšlím nad tím, jak moc vyrostl. Ještě nedávno mu byl rok, jako teď Sofi a letos na konci listopadu mu bude pět let.

„Mami, proč tvůj vláček jede tak pomalu?"

„Už je unavenej, možná by měl jet do depa a trochu si odpočinout,"

„To asi jo, můj už je taky unavenej." Přidá se hned a oba vlaky uklidíme.

„Mami? Ty jsi taky unavená?"

„Trochu," Přitakám.

„Můžeš si lehnout ke mně do postele." Nabídne mi.

„To je od tebe moc hezký." Dám mu pusu na čelo. Gustav mě chytne za ruku a vede mě k jeho posteli. Lehnu si tam teda a on hned skočí z druhé strany za mnou.

„Dobrou mami,"

„Už jdeš spát?" podivím se.

„Tatínek říkal, že musím jít dneska bez odmlouvání brzy spát."

„Aha, já jsem myslela, že se dneska spolu podíváme na tu pohádku, co jsi chtěl." Řeknu schválně, Johannes mu za to něco určitě něco slíbil a já chci vědět, co.

„Ale tatínek říkal, že mám jít brzy spát." Teda, musel mu dát vážně lákavou nabídku, když odmítne pohádku. „Říkal, že půjdeme zítra lyžovat, když půjdu brzy spát." Tak to je ono.

„Tak to je teda lákavá nabídka, tak už běž spát, ať jsi na zítra odpočatý."

„Taky bys měla jít spát, mami. Tatínek totiž říkal, že když půjdu spát brzy a nechám vás o samotě, určitě půjdeš zítra s náma."

„Tak tohle tatínek říkal?"

„Jo, ale slíbil jsem mu, že ti nic nepovím."

„Neboj, nic mu neřeknu." Zvednu se z postele a odejdu ke dveřím, kde chci zhasnout.

„A mami?"

„Ano?"

„Půjdeš s náma teda lyžovat?" jediná má reakce je to, že se zasměju.

„Už spinkej, jo?"

„Tak jo,"

Zhasnu a vyjdu z pokoje. Sejdu schody dolů a mířím do kuchyně. Na chodbě mě ale zastaví Johannes i se Sofi v náručí.

„Tady je moje princezna." Z té roztomilosti se asi rozteču. Sofi ke mně natáhne ruce a já se podívám na Johannese, který se na mě usmívá. Je to ten stejný úsměv, jako před lety když jsem nastoupila na místo lékařky českých biatlonistů. Pořád se mi z toho úsměvu podlamují kolena a myslím, že to se nikdy nezmění. Pořád se ale snažím udržet aspoň trochu kamennou tvář, protože jsem na něj přece naštvaná. „Ukaž vezmu jí nahoru."

„Dobře, přijdeš potom do kuchyně?"

„Jo," je mi jasný, co tam na mě chystá a vlastně se už těším. Sofi naštěstí usnula brzy a já můžu jít do kuchyně.

Páni, tentokrát se vážně překonal. Všude jsou svíčky a na stole romantická večeře. Pomalu přecházím v kuchyni a usilovně potlačuju úsměv, který se mi dere na tvář. Najednou za sebou uslyším kroky a tak se otočím. Johannes naproti mně stojí s pugetem růží.

„Nechci se hádat, tohle dusno mě ubíjí."

„Vždyť mě taky," Přitáhnu si ho k sobě do polibku. Jako vždy si všechno vyříkáme a potom se jdeme konečně najíst, to jídlo vypadá báječně.

„Slyšela jsem, že zítra půjdeme lyžovat." Povytáhnu obočí, Johannes ztuhne a vzápětí se na mě nevinně usměje.

„Gustav ti něco řekl?"

„Úplně všechno." Ujistím ho s úšklebkem.

„Sám mě přemlouval, abychom šli všichni." zvedne ruce do obranného gesta.

„Dobře, Sofi máš na starost ty, hm?"

„To nebude žádnej problém." Ujistí mě a já už mám hlavu plnou představ zítřejšího dne.

Oba dva se na chvíli odmlčíme a jen se na sebe díváme. Jediné osvětlení v místnosti jsou svíčky a mně to připomíná jednu konkrétní situaci.

„Pamatuješ si náš první Silvestr?" zeptá se Johannes. Přesně na to jsem teď myslela.

„Myslíš to, když jsme byli u Vetleho doma? Na to se nedá zapomenout."

„Byl jsem rád, že jsme tam museli zůstat."

„Já taky," přiznám. „Od tý doby to byl tvůj poslední střízlivej Silvestr." Johannes se rozesměje.

„Jsi neuvěřitelná."

„Vždyť je to pravda." Zasměju se.

„Miluju tě."

„A já tebe."

I když jsou chvíle, kdy mě Johannes dokáže šíleně naštvat, nedokážu si představit, že bych mohla být s někým šťastnější. Hádáme se, někdy jsou to banality a někdy zase ne. Ničeho ale nelituju, nelituju žádný hádky, protože po každé hádce následuje usmíření a přijde mi, že se vždy někam posuneme. Možná to zní šíleně, ale takhle to cítím. Johannes mi ukázal něco, čemu jsem nikdy dřív nevěřila. Díky němu vím, že i já můžu svůj život milovat. Nikdy jsem nebyla vyloženě nespokojená se svým životem, ale taky jsem si ho dostatečně nevážila a neužívala, myslela jsem, že životem prostě nějak propluju. Díky němu jsem přestala životem jenom proplouvat, začala jsem si všímat toho, co mám okolo sebe a užívat si to.

♡♡♡♡♡♡♡♡♡♡♡♡♡♡♡♡♡♡♡♡♡♡

Tak a je konec, moc děkuji za každé přečtení hvězdičku nebo komentář ❤️. Snad vám tento příběh někdy zpříjemnil den nebo třeba zahnal nudu 😊.

Přeju všem krásneho Silvestra a vše nejlepší do nového roku 2024✨.