„Prosím ať mi otevře, prosím…“ opakuju si stále dokola, když se najednou otevřou dveře. Stojí tam úplně ztuhlý a viditelně překvapený, že na prahu stojím právě já.
„Můžu tě obejmout? Prosím,“ sotva to stihnu doříct, už jsem v bezpečí, v jeho medvědím objetí. Nevím, proč jsem šla právě za ním, ale věděla jsem, že ho potřebuju vidět.
„Něco se stalo? Čekal bych, že teď budeš s Adamem.“ Když jsem vstoupila do pokoje, díval se na mě tak jako dřív. Jenže teď, když jsme se od sebe odtáhli, to bylo zase pryč. Dívá se na mě tím svým nic neříkajícím výrazem a v jeho hlase jsem nepřeslechla hořkost. Vehnalo mi to další slzy do očí. V tu ránu jeho kamenná tvář povolí a pokyne mi, abych si sedla. Teď mi došlo, že je v pokoji sám, protože Vetle je bůh ví kde s Niky.
„Něco se stalo… mezi váma.“ Konstatuje a vypadá, jako by nad něčím usilovně přemýšlel.
„Řekl mi, že mě miluje.“ Hlesnu, přitom se neodvážím podívat se mu do očí.
„A to je špatně?“ sedne si vedle mě a zvedne mi bradu.
„Já nevím,“ obejmu si kolena a opřu si o ně hlavu. „Celou tu dobu jsem čekala, až mi tohle řekne. Vždycky jsem snila o tom, že my dva spolu budeme šťastní. To byla asi ta chyba...“ Zapřemýšlím. „Nepřála jsem si nic jinýho, než od něj tohle slyšet. Jenže když se mi to chystal říct, došlo mi, že to nechci slyšet. Modlila jsem se, aby to neříkal. A když to řekl… tak nic, prostě jsem necítila to, co bych asi měla.“ Pokrčím rameny a otřu si slzy do rukávu.
„A co jsi cítila?“ zeptá se skoro šeptem Johannes.
„Jediné, co jsem chtěla, bylo vidět tě. To bylo to jediný, co se mi v tu chvíli honilo hlavou.“ Zakroutím nevěřícně hlavou. „Johannesi, myslíš, že bychom mohli začít znovu? Mrzí mě, co jsem ti řekla a nechci ztratit kamaráda.“
„Jo, myslím, že můžeme.“ Jeho hlas ale nezní nijak pozitivně. Spíš je to takové to když teda chceš…
I tak se ale upřímně usměju a nyní vidím, že i Johannes z toho má radost. I on se začal usmívat, tak nějak mě to uklidňuje.
„Pojď ke mně.“ Přitáhne si mě nakonec znovu do objetí, což spustí další záplavu slz.
Pohled Johannese
Začínám mít mokré tričko, ale to mě vůbec netrápí. Vážně se mi svěřila. Musí vědět, že tu pro ní jsem.
„A Johannesi,“ promluví do ticha roztřeseným hlasem.
„Hm?“ právě mi došlo, jak krásně jí voní vlasy. Nikdy dřív jsem si toho nevšiml.
„Děkuju za tu kytici, kterou jsi mi přinesl do nemocnice.“ Celý ztuhnu a Ell ke mně zvedne hlavu.
„Ty to víš?“ zaraženě se zeptám. Jen přikývne hlavou a provinile se zatváří.
„Myslela jsem, že mi jí dal Adam, ale potom mi Niky řekla, že…“
„Řekl jí to Vetle, co?“ znovu přikývne na souhlas. Já to věděl. Věděl jsem, že to musí vědět nebo aspoň něco tušit.
„Proč jsem to neměla vědět?“ dobrá otázka…
„Nechtěl jsem ti přidělávat starosti…“ její pohled dokazuje, že mi nevěří ani slovo. „Hele, jestli si nevzpomínáš, tvrdila jsi o mně, že jsem příšerně otravnej a tak jsem si řekl, že bude lepší, když si budeš myslet, že je to třeba od někoho z týmu.“
„Nikdy jsem o tobě neřekla, že jsi otravnej.“
„Ale jo, řekla. Řekla jsi mi to i do očí.“ Odporuju jí. „A ne jednou.“ Zasměju se. Ell úplně zrudne.
YOU ARE READING
Everything has changed
FanfictionVše, čím jsem si byla dlouhé roky tolik jistá se proměnilo v prach, když jsi přišel. Když jsi mě poprvé rozesmál. Když jsem ti dovolila nahlédnout do mého nitra.
