Stojím na místě ochrnutá tím, co jsem viděla.
„Ell, pojď.“ Johannes vedle mě, který viděl to stejné, mě chytne okolo ramen a táhne pryč. Já jsem tak blbá. Celou dobu si nadávám, co jsem Adamovi udělala, ale jeho to vlastně asi vůbec netrápí.
S Johannesem vycházíme z hotelu ven. Potřebuju na vzduch, trochu si utříbit myšlenky.
„Měl jsi pravdu.“ Prolomím ticho mezi námi.
„Pravdu v čem?“
„V tom, že Adam není pro mě. Měla jsem ty myšlenky na něj hodit za hlavu dřív, než začínaly být skutečností.“
„No… říkal jsem ti to.“ Řekne opatrně.
„A já tě neposlouchala.“ Vyčtu si a chodím pořád sem a tam, dokud mě Johannes nezastaví a nepřiměje mě se mu podívat do očí. „A taky jsem prohrála sázku.“ Johannes nejdřív jako by přemýšlel o čem mluvím, ale nakonec mu to dojde. Určitě si k ní nešel jenom vypít víno a přemýšlet nad smyslem života.
„To nech bejt.“ Mávne rukou na znamení toho, že je mu to jedno. No… jeho pohled říká něco jiného. Jeho pohled mi prozradí, že mu to není jedno. A taky je zřejmé, že má dobrý pocit, protože opět vyhrál. Snaží se to ovšem zakrýt.
„Prohrála jsem, takže kdyby sis to rozmyslel, stačí říct.“ Schválně dořeknu jen tak mimochodem a sleduju jeho reakci. Dala bych cokoliv za to, abych viděla, co se mu teď honí hlavou. Ale i takhle je pohled na něj docela vtipný. Nakonec ale zavrtí hlavou. V tuhle chvíli mě zachvátí vlna tepla a já vůbec nevím, čím to je.
„Dobře,“ přikývnu a snažím se vyčíst cokoliv z jeho pohledu. „Půjdu spát. A ty bys měl taky, musíš být po dnešku unavený.“
„Asi se ještě na chvíli projdu.“
„Dobře, tak… já teda jdu.“ Johannes přikývne a já se otočím a jdu k hotelu. Jsem tam hned, protože jsme od něj ušli jen pár metrů.
Pokoj je prázdný, Niky svůj večer tráví s Vetlem. A Adam ho tráví s Ivonou… Rychle si otřu slzu, která mi stékala po tváři. Ve sprše dnes trávím o něco déle než obvykle. Užívám si každou kapku, která dopadá na mé tělo. A to všechno bez Niky křiku, ať si pohnu. Musím uznat, že to má i výhody, když tu není. Ale i tak doufám, že nebude mizet každý večer.
Před spaním se po dlouhé době se rozhodnu pustit si nějaký film, ale spíš jen proto, abych tím vyplnila to ticho, které tu panuje. Vybrala jsem nějakou komedii, kterou dokážu plně vnímat jen asi prvních deset minut a potom už mám pocit, že každou minutou navíc mi jen postupně odumírají všechny mozkové buňky. Režisérův humor je až neskutečně přihlouplý a ta snaha rozesmát diváka za každou cenu dost zoufalá. Celý film pak působí stejně, do toho se tam objeví spousta sexistických a rasistických narážek, což dělá film ještě horší. Nakonec se rozhodnu to asi po čtyřiceti minutách vypnout, protože já jako jedinec slabší povahy už to nedávám. V tom někdo zaklepe. Niky to ale určitě nebude.
Niky to skutečně není, je to Johannes.
„Nemáš volnou postel? Vetle má pořád společnost. Zamkl dveře.“ Při představě, že se Johannes pokouší otevřít dveře, které jsou zamčené, se neubráním pobavenému úsměvu. „A navíc jsem něco zaslechl přes dveře. Zvukotěsný pokoje by přišly vhod.“ Sdělí mi, co se stalo a tak se nad ním slituju.
„Ale necháš mě spát.“ Upozorním ho a zalezu do postele. Ani ne za pět minut se moje postel prohne pod váhou dalšího těla.
„Co tu děláš?“ otráveně zamumlám a s námahou se k němu otáčím.
YOU ARE READING
Everything has changed
FanfictionVše, čím jsem si byla dlouhé roky tolik jistá se proměnilo v prach, když jsi přišel. Když jsi mě poprvé rozesmál. Když jsem ti dovolila nahlédnout do mého nitra.
