Everything has changed

10. NEPLEŤ SEM EMMU

Na stojku přijíždím dost nervózní. Páni, takhle rozklepaný jsem snad nikdy nebyl. Emoce se mi ale podaří udržet pod kontrolou a první rána nalezla svůj terč. Následuje druhá, třetí, čtvrtá a pátá. Ohlédnu se ještě na terče, jestli vidím správně a opravdu jsem zasáhl všechny terče. Doll má na mě náskok čtrnáct sekund, to není úplně beznadějné...

Do posledního kola dám všechno a snad jsem měl i trochu štěstí, že Ben zaváhal na stojce. Do cílové rovinky najíždím první a Doll je těsně za mnou. Vítězství si ale nenechám vzít a v cílové prostoru už čekají kluci. Moc rád bych se radoval s nimi, ale musím prostě myslet na dnešní ráno. Na květnový ceremoniál jdu jen z povinnosti. Při předávání květin mě ale něco napadne. Přinesu Val tu kytku, mně stejně k ničemu není. Z dnešní tiskovky se omluvím a jedu rovnou do nemocnice. Pokoj najdu snadno, Val spí a Vetle sedí u ní.

„Co tu děláš?" zvedne zrak ke mně. Místo odpovědi mu ukážu květiny.

„Spí?" zeptám se hloupě a Vetle přikývne.

„Takže... má astma," konstatuju a Vetle přikývne, nečekám žádnou jinou reakci.

„Proč se o tom nezmínila?" zamyslím se.

„A proč by to dělala?" nechápavě se na mě podívá.

„Kvůli tomuhle?" ukážu na postel, na které Val leží.

„Přesně kvůli tomuhle." Zdůrazní, ale pořád mluví polohlasně. „Řekni mi, jak jsi jí dneska viděl, nic to s tebou neudělalo? Kdyby za pár dní přišla a řekla, že chce jít lyžovat, šel bys?"

„Co to je za otázky? Samozřejmě že ne, co kdyby se jí znovu udělalo zle?"

„Tak vidíš, choval by ses jinak, přesně o tohle jí jde. Většinu času bys to na ni ani nepoznal, občas má záchvat, ale další den už je zase v pohodě."

„Chceš mi říct, že tohle je pohodě?"

„Jasně že ne, ale tohle byla hodně výjimečná situace. Je jasný, že ani zítra nebude jako rybička, ale bude to dobrý. Val to bere spíš jako něco jako celoroční rýmu, prostě se s tím musí vypořádat. Ona nepotřebuje, aby jí někdo litoval."

„Chápu to... a nechci se k ní chovat jinak. Jenom musí přijmout to, že se oni ostatní přirozeně bojí."

„Jo, v tom je ten problém.." jsem si jistý, že to chtěl dokončit, ale najednou se odmlčel.

„Jaký problém?"

„Nejsem ten pravý, kdo by ti to měl říkat. A navíc, sám toho vím dost málo." Zavrtí hlavou a já jsem teď ještě víc zmatený než před chvílí.

„O čem víš málo?" vyptávám se dál.

„Hele, do toho ti nic není. Když bude chtít, sama ti to řekne."

„Chápu, asi půjdu. Myslím, že nejsem zrovna člověk, kterého by potřebovala vidět. Ráno jsem vás slyšel, jak říkala, že jsem otravný a namachrovaný." Oba dva se konečně i trochu zasmějeme.

„Jo a neříkej jí, že jsem jí tu kytku dál já. Mám takový pocit, že by to dopadlo jako včera večer." Zastavím se ještě u dveří a když spatřím Vetleho pohled, je mi jasný že má zase bujnou fantazii.

„Co jste včera dělali?" ušklíbne se na mě. Bože, vždyť jsem s Lisou. Někdy má fakt debilní nápady.

„Prosím tě nic. Hlavně jí neříkej, že je ode mě, jo?"

„Spolehni se," ujistí mě a já odcházím. Myslím, že by jí to spíš vyděsilo, kdybych tam stál s kytkou. Už jenom kvůli té Lise. Ale mám prostě celkově takové tušení, že bude lepší, když nebude vědět že je ode mě. Snad jí ale udělá radost.