Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
Mám pocit, že člověk není vždy schopný popsat to, co cítí. Někdy se emoce nedají vyjádřit slovy a jsou chvíle, kdy nás pohltí takovým způsobem, že nejde vnímat nic jiného.
Mé tělo vypovědělo službu, skácel jsem se k zemi, hned poté, co jsem vstoupil do místnosti, která mi byla dobře známá.
Slzy mi tekly po tváři a silně jsem si skousl spodní ret, až do krve, abych nezačal řvát zoufalství při pohledu na Jungkooka.
Byl za sklem, které již však nebylo nerozbitné, bylo to obyčejné sklo, které drželo uvnitř neobyčejného kluka.
Jako akvárko, napuštěné vodou až po okraj.
Jungkook byl ponořený ve vodě, oči zavřený, bílý vlasy, který nyní působily mnohem světleji. Měl venku žábry, viděl jsem několik bublinek, který mu unikaly i ze rtů.
Hadička, kterou mu zavedli přímo do krku, která se táhla nahoru, přes okraj ven na stůl, kde byla nádoba, která se již naplňovala jeho krví.
Druhou hadičku měl v pravé ruce, přes kterou mu do těla pouštěli chemickou látku, kterou jsem nedokázal identifikovat.
Jeho tělo se třáslo, v pravidelném intervalu se cukalo a já se ve vteřině zvedl, tak rychle až se mi zatočila hlava a udělal jsem několik kroků k němu, avšak jeden hlídač mě surově chytl a stáhl zpátky.
,,Zabíjíte jeho lidskou část!"
Uměl sice dýchat pod vodou, ale to neznamená, že by měl být v nádrži několik dní. Potřebuje jíst, pít a nadechnout se jako prostý člověk.
Namjoon se procházel kolem akvárka, náhle se však zastavil, zády ke mně, ale díky odrazu jsem mohl spatřit jeho spokojený úsměv, kdyby byl hrdý na to, co vidí před sebou.
,,Žádnou nemá, je to jenom bestie." řekne
Adrenalin mě ovládl a ze všech sil jsem se snažil vysmeknout strážci, ale byla to marná snaha, jelikož zesílil sevření, až jsem sykl bolestí.
Křečovitě jsem svíral papírek, který mi dal pan Jin a měl jsem chuť řvát na osobu, která stála přede mnou.
Z ničeho nic se Jungkook začal třást intenzivněji, voda začala vytékat ven, kapičky tekly po průhledném povrchu až na zem a všichni v místnosti zbystřili.
Samovolně mu vyjely drápy a voda postupně začala ztrácet průzračnou barvu, své srdce jsem cítil až v krku, když jsem spatřil rudou tekutinu.
Stále byl v bezvědomí, oči měl pořád zavřený a náhle jsem přestal pouštět do plic kyslík, když jsem spatřil, že z jeho zad vyjela konstrukce, tvořící křídla.
Ani jsem nemrkal, s úžasem jsem pozoroval kluka, který mi opět ukázal, že s obyčejností nemá nic společného.
