Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Jungkook/EOB
Přes skleněný tyče jsem pozoroval Slunce, které bylo většinu času pod mrakem. Sralo mě to tady, dnešek utíkal nesmírně pomalu a to jenom kvůli tomu, že za mnou andílek nepřišel.
Nevěděl jsem proč, jako totální kokot jsem začal přemýšlet nad tím, zda jsem ho náhodou něčím neurazil, ale na nic jsem nepřišel.
Mé tělo začalo pálit, měl jsem vztek a bezmyšlenkovitě jsem uchopil skleněný tyče, v plánu je se silou roztáhnout od sebe.
Ani se nepohnuly, nepřekvapovalo mě to, jednalo se totiž o ten jistý materiál, který mě držel přes tři roky na jednom místě.
Ale momentálně mi to bylo u prdele a nadále jsem je pevně svíral, tahal od sebe, až mi zbělaly kloubky a vystouply žíly.
,,Přestaň, spustíš alarm."
Skleněný povrch odrážel jemně červený nádech, kvůli mým očím, který zářily rudou barvou. Zhluboka jsem se nadechl, na moment zavřel oči a pomalu pustil tyče.
Jakmile odeznělo to pálení, tak jsem seskočil z parapetu a pohled upřel na čokla, který zrovna pokládal tác s jídlem na stůl.
,,Kde je andílek?"
Absolutně jsem se nezajímal o větu, kterou mi sdělil a pouze vyčkával až mi odpoví na otázku. Udržoval mezi námi patřičnou vzdálenost, jako vždy, jelikož moje toxiny nezvládal úplně nejlépe.
,,Má návštěvu." odpoví
Vařila se ve mně krev, o to více, když se otočil a měl v plánu opustit místnost. Ihned jsem mu zatarasil cestu, vyděsil se mým náhlým pohybem, ale nechtěl jsem mu ublížit, pouze ho donutit, aby mě poslouchal.
,,Jakou návštěvu?" zavrčím
Horní patro mi doslova pulsovalo, měl jsem chuť si rozškrábat dásně nad pocitem, jak se chtěly moje špičáky dostat ven, ale chtěl jsem tomu zabránit.
,,Přijel jeho kamarád z dětství, bude tu dva dny." řekne
Drápy mi samovolně vyjely, ihned jsem zatnul obě ruce v pěst, aby si toho nevšiml, ale tím jsem si je zaryl do dlaní. Ta bolest byla v tuhle chvíli příjemná, udržovala mou hlavu chladnou a též jsem dokázal kývnout. Následně jsem odstoupil, aby mohl odejít a jakmile tomu tak učinil, tak jsem pevně uchopil stůl a měl v plánu ho odhodit někam do hajzlu, ale zamrzl jsem v pohybu.
Nemůžeš rozbíjet věci, když jsi nahněvaný, to není správné Jungkookie.
Hlasitě jsem zavrčel a ze všech sil jsem se snažil nemyslet na větu, kterou mi kdysi řekl. Bouchl jsem do dřevěného povrchu a naštvaně odstoupil, frustrovaně jsem si vjel do svých vlasů, který jsem začal tahat a chodil po místnosti, tam a zpátky.
Potlačil jsem hněv, ale tím pádem se rapidně zvýšila bolest, kterou jsem cítil. Jako kdybych měl vybuchnout a to jenom kvůli tomu, že jsem nic nerozbil.
Raději jsem vyskočil na parapet a zhluboka se nadechl čerstvého vzduchu, ale nepomohl mi to.
,,Kurva."
Začal jsem vidět rozmazaně, z ničeho nic jsem se rozbrečel jako podělané děcko, ale mé tělo se postupně uvolňovalo.
Byl jsem otravný, sám pro sebe a to jenom kvůli tomu, že jsem žárlil a tenhle pocit byl dost na píču. Objal jsem si kolena, schoval si svou tvář a vyčkával, až to odezní.
‐
Zaznamenal jsem, jak se kovový dveře otevřely a do místnosti někdo vstoupil. Podíval jsem se na nově příchozího, na rtech se mi samovolně rozlehl úsměv, když jsem spatřil jeho krásu, ale jakmile mi do nosů udeřil ten nechutný pach, tak jsem nedokázal potlačit, aby moje oči nabraly rudý odstín.
Seskočil jsem dolů, několikrát jsem si popotáhl, ale měl jsem pocit, že se pobliju na místě.
,,Voníš jinak." zavrčím
Jeho oči se rozšířily, napojil jsem se na jeho tělo a procítil tu paniku, kterou jsem mu nyní i přál. Pootevřel svoje rty, ale nic mi neřekl a jakmile jsem ho začal obcházet, kolem dokola, tak se více napnul a pomalu dýchal.
Měl jediné štěstí, že mi na něm záleží, jinak bych mu to tričko již dávno roztrhnul a rozkousal mu tělo, abych cítil spíše železo.
Zastavil jsem se přímo před ním a měl v plánu si s ním pohrát, naklonil jsem se k němu a nuceně se pousmál.
,,Kurevsky krásně." zašeptám
Jeho srdce rázem pokulhávalo v rytmu, cítil jsem jeho zklamání, které mě vnitřně uspokojilo. Byl smutný a vyhnul se očnímu kontaktu, což mě nasralo mnohem více, ale stále jsem zůstával v klidu.
,,O-Opravdu?"
Mluvil potichu, vyslovil jedno slovo, kdyby snad doufal, že mu řeknu opak.
,,Jo, fakt nádherně." odpovím
Mlčel, tím mi dával bohužel čas, abych přemýšlel a začal jsem být více nasraný. Neudělal si čas, aby se za mnou dneska stavil přes den a teď se tu večer ukáže, ještě k tomu v tričku cizího kluka.
Jestli zkouší moje nervy, tak fakt kurevsky špatným způsobem.
,,To tričko nepatří mně." zašeptá
Slyšel jsem ho perfektně, nehledě na to, že mluvil potichu.
,,Co jsi říkal? Promiň, neslyšel jsem tě." odpovím
Zhluboka vydechl a podíval se mi opět do očí, díval se na mě zarmouceně a přitom jsem já ten, který by se měl podle všeho takhle tvářit.
,,Ž-Že to tričko není moje." řekne
No nepovídej ty vole. Již jsem nedokázal potlačit hněv, nutkání si s ním pohrát šlo stranou a během sekundy jsem ho přitlačil ke stěně.
Svraštil jsem obočí, vycenil jsem špičáky, ale svoje drápy jsem držel vevnitř, abych ho nezranil během toho, co jsem ho svíral pod krkem.
,,A můžeš mi kurva říct, proč máš na sobě cizí tričko?"
-
Zdravím sluníčka 🖤
Vzala jsem si trochu volno od psaní, konečně mám ten piercing do obočí, mám z toho fakt radost a pak jsem byla s kamarády v přírodě malovat, takže jsem bohužel neměla moc času.
Popravdě jsem plánovala jinou kapitolu, ale v téhle knize se ještě stane dost špatných věcí a nechtěla jsem, aby byl Jungkook nějakým způsobem proti Taehyungovi, takže se nebojte
