Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
Dny ubíhaly a tím se vrátilo i mé nadšení pro práci, jelikož výzkum se konečně posunul.
,,Jungkooku?"
Nasadil jsem si jednorázové rukavice a trpělivě vyčkával na tvora, až opustí parapet a přijde ke mně. Předešlý dny se necítil moc dobře, jelikož jsem mu píchl zkušební látku, abych potlačil jeho agresivní chování v noci, avšak to u něho vyvolalo zvracení a dva dny pouze spal, než jeho toxiny vyčistily jeho krevní oběh.
Mrzelo mě to, neskutečným způsobem.
,,Copak, andílku?"
Již mnohokrát jsem měl touhu se ho zeptat z jakého důvodu mě takhle oslovuje, avšak si nejsem jistý, zda by mi na to dokázal odpovědět.
,,Potřebuji tvé sliny." odpovím
Otevřel jsem průhledný obal, kde byla sterilní, vatová tyčinka. Dokázal eliminovat mé jizvy, v krvi měl pouze toxiny a nikde jsem nezaznamenal, že by dokázal vytvářet i protilátky.
,,Vášnivá líbačka? To zní dobře."
Provokativně vyplázl svůj jazyk, který měl krapet červenější než lidi. Na moment jsem se musel podívat jinam, jelikož mě donutil si vzpomenut na incident, kdy jsem jeho horký jazyk cítil na své pokožce a nehledě na to, že mi pomohl, bych na to chtěl raději zapomenout.
Beze slova jsem k němu přistoupil a čekal až své rty pootevře, aby mi poskytl prostor. Jakmile tak učinil, tak jsem nabral na vatovou tyčinku sliny, který měl na horním patře a během několika sekund to měl za sebou.
Spokojeně jsem se pousmál, poslední dobou byl nesmírně klidný a vyhověl mi ve všem. Sledoval jsem jeho černý oči, který mě upřeně pozorovaly a také jeho bílou pokožku, kterou by mu záviděla každá lidská bytost.
Jeho černý vlasy mu nepatrně padaly do očí, automaticky jsem k němu natáhl svou volnou ruku, abych mu mohl odstranit pramínek vlasu do strany.
Nepatrně jsem sebou cuknul, když mi ve vteřině chytl zápěstí a jeho oči rázem pohasly.
,,Zkusíš na mě sáhnout ještě jednou, tak tě zabiju a věř mi andílku, tebe by byla škoda."
Jeho slova mě nesmírně překvapila a jakmile mě pustil, tak jsem svou ruku stáhl ihned k sobě. Nikdy jsem se ho neopovážil předtím dotknout, byl vskutku zvláštní, jelikož mi častokrát pokládal nemravný návrhy, ale teď, když jsem chtěl udělat prostý čin, tak mě zastavil.
,,Omlouvám se."
Ustoupil ode mě, natáhl se k mému stolu, odkud si vzal čokoládu a přesunul se zpátky na parapet.
Lituji svého činu, jsem hrozně hloupý, jelikož jsem nemohl očekávat jinou reakci vzhledem k tomu, že byl tři roky v izolaci.
Raději jsem se vrátil do práce a pro dnešek ho nechal být.
