Hoppla! Dieses Bild entspricht nicht unseren inhaltlichen Richtlinien. Um mit dem Veröffentlichen fortfahren zu können, entferne es bitte oder lade ein anderes Bild hoch.
,,Tak já toho fakana vyléčím jako hodná duše a on mi tady krade toxiny, kvůli kterým jsem tak boží? Tak z toho mi fakt mrdne."
Jungkook mi pomohl obvázat ránu, ale během toho vedl monolog, tím však postupně ventiloval svou hněv a dokonce byl tak ochotný a vrátil můj stůl na své místo, který ještě před nedávnem bouchal do kovových dveří, s marnou nadějí, že se otevřou.
Jeho nehezký čin dokonce spustil na pár minut poplach, který jsem musel racionálně odůvodnit, aby v STU nevznikla panika.
Pokud zde byli lidé, kteří na Jungkooka již zapomněli, tak teď jim opět připomněl svou existenci.
,,Felix se ti nikdy nemůže vyrovnat, Jungkookie." řeknu
Na moment zvedl zrak od mé ruky, vyčaroval svůj specifický úsměv a nenuceně na mě mrknul, což mi v sekundě vystřelil krev do mých tváří.
,,To si kurva piš, že ne, ale sere mě." odpoví
Chápal jsem ho, Felix mu ukradl kus jedinečnosti, avšak i přes to byl pouze jeho stín a nikdy nebude schopný se Jungkookovi vyrovnat, nikdo nemůže.
Jungkook mi zalepil ránu a podíval se opět na mě, upřeně a jeho obličej rázem změknul. Cítil jsem, jak se mi pomalu tvoří nepatrná tíha na hrudi, jelikož jeho oči odrážely zklamání.
,,Copak?" optám se
Jemně přimhouřil oční víčka k sobě, když uslyšel můj hlas, ale nadále na mě beze slova hleděl, nepatrně kousající se přitom do spodního rtů.
,,Mrzí mě, že tě nemůžu vyléčit úplně." zašeptá
Sdělil mi pouze jednou, že mě miluje a vím, že mi to víckrát již neřekne, ale ani to není třeba, protože přesně tímhle mi to dokazuje.
Avšak jsem nerad slyšel jeho tichý hlas, mluvil zarmouceně, kdyby si to dával za vinu.
Natáhl jsem k němu svou zdravou ruku, pohladil jsem ho havraních vlasech a pohnul jsem se krapet dopředu, naklánějící se tak k němu a bez povolení ho políbil na rty, lehce, ale stále s něhou.
Měl jsem v plánu mu odpovědět, vyvrátit jeho slova, ale náhle se Jungkook napnul a podíval se ke dveřím, který se během chvilky otevřely.
,,Zdravím pane Kime."
Odtáhl jsem se od chlapce s černými vlasy a s úsměvem pozdravil hybrida, který vstoupil do místnosti společně s Yoongim, který nám věnoval prosté kývnutí.
Jimin se ihned rozutekl k Jungkookovi, který ho pohotově zachytil a bez ostychu si ho vzal k sobě na klín.
,,Dobré ráno, kotě."
Malý hybrid se šťastně pousmál a též mu popřál hezké ráno. Několik minut jsem je spokojeně sledoval, vždy když byli spolu, tak jsem měl příjemný pocit na hrudi a zaujatě jsem pozoroval Jimina, který na Jungkooka hleděl s ohromnou úctou.
,,Shání tě tvůj kamarád."
Ihned jsem se podíval na blonďáka, který postával kousek od nás a díval se na mě. Po incidentu s Felixem jsem zcela zapomněl na to, že je Hobi stále u mě v pokoji.
Popravdě v tuhle chvíli jsem si uvědomil, že kdybych mu nesdělil pravdu, tak bych s ním pravděpodobně zůstal přes noc a nenavštívil bych Felixe, který mi ublížil a ani nezjistil skutečnost o panu Jinovi.
Avšak je zbytečné nad tímhle přemýšlet, jelikož už s tím nemohu nic udělat.
Pomalu jsem se zvedl, letmo jsem se podíval na Jungkooka, který zatnul dolní čelist a v očích mu problikla rudá barva, kterou ovšem skrýval, nejspíše kvůli Jiminovi, kterého stále svíral.
Přistoupil jsem ke dveřím, který jsem otevřel a opustil místnost, abych mohl do svého pokoje. Chlapce s hnědými vlasy jsem však zahlédl na chodbě, ihned jsem se k němu vydal, ale z jistých důvodu jsem raději sklopil pohled k zemi, jelikož si nejsem jistý, jak bude na mě potom všem reagovat.
,,Co se ti stalo?"
Přistoupil jsem k němu, ale stejně mezi námi nechal větší odstup, který jsem tehdy absolutně nemusel řešit, ale nyní jsem se obával toho, že mě nebude chtít mít u sebe. Podíval jsem se na něho, hleděl na mě neutrálně, avšak v očích se mu odrážela starost.
,,Malá nehoda." odpovím
Snažil jsem znít vyrovnaně, nemluvil jsem rychle a dal důraz na každé jedno slovo, abych ho dostatečně přesvědčil a neměl nutkání se mě déle vyptávat.
Pomalu kývl, ale nevěřil mi, zapomínám totiž na to, že se jedná o mého nejlepšího kamaráda, který mě zná lépe než kdokoliv jiný.
Má tepová frekvence rázem vyletěla nahoru, když jsem spatřil jeho pravou ruku, která byla bez náramku a až teď jsem si všiml, že má u sebe svou cestovní tašku.
,,O-Odcházíš?" optám se
Zbytečná otázka, jelikož mi to bylo jasné. Hoseok si onu tašku upravil, na malý moment sklopil pohled k zemi, ale poté se mi přeci jenom podíval do očí, avšak s těžkostí.
,,Potřebuji trochu času." odpoví
Kývl jsem v souhlas, ačkoliv mě to neskutečně užíralo. Byl jsem tak šťastný, že za mnou přijel po tak dlouhé době a nesmírně jsem se těšil na ty dva dny, kdy budeme spolu jako za starých času.
On však utíká, přede mnou.
,,Dávej si na sebe pozor, Taehyungu." řekne
Nebylo mi jasné, zda myslí Jungkooka, kterého jistě považuje za hrozbu či nyní naráží na mou obvázanou ruku, ať už to bylo jakkoliv, tak jsem měl pocit, kdyby se se mnou loučil a to jsem si opravdu nepřál.
Udělal krok dopředu, směrem ke mně, měl v plánu mi věnovat objetí jako obvykle, ale náhle si to rozmyslel a opět odstoupil dozadu. Potichu si odkašlal a z úst mu uniklo slovo na rozloučenou, žádný úsměv, pouhé slovo po které se otočil a opustil STU.
⎯
OMLOUVÁM SE ZA TAK EXTRÉMNĚ NUDNÝ DÍL
Potřebovala jsem propojit kapitoly, nebo spíše tedy ukončit ten den a začít opět jinde, bude menší time skip (cca 2 týdny), takže nic zásadního
Taehyung se potřebuje uzdravit, Jk zklidnit a s Hobim se teď opět rozloučíme, bohužel ve špatném, ale uvidíme, zda se ještě vrátí až bude Taehyung potřebovat jeho pomoc
Kdo by to byl řek, že budete chtít další smut, to jsem vůbec nečekala:'))) Ale popravdě nad tím musím přemýšlet, jelikož si nejsem jistá, zda chci soft smut či právě naopak větší extrém, než doposud
