Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
Jsme jako holubi, kteří přenášejí nemoci. Jako krysy, žijící ve stínu.
Morová epidemie, která pohltí každého. Hlavně tvé srdce, Taehyungu.
‐
,,Mohu ti sdělit tajemství?"
Vlhký vzduch, naplněný vůní všech okolních stromů a chladivé vody, která se mi odrážela na tváři a pomalu vytvářela iluzi, že moje vlasy jsou mnohem tmavší než ve skutečnosti.
Zrak jsem upřel na svého společníka, nyní na svého kamaráda v dešti, avšak jsem se stále musel soustředit, aby naše kroky byly synchronizovaný.
,,Poslouchám tě, Hoseoku."
Míjeli jsme prosklenou budovu, místo oken se zde nacházely reklamy, billboardy na nejnovější lék proti stárnutí, rakovině či na plastickou chirurgii. Obrazovka se začala ztrácet, zrnitost se zvyšovala a po chvilce se promítalo něco zcela jiného, vitamíny pro hybridy.
,,Mám hroznou chuť na kávu." řekne
Jeho slova mě donutila se zastavit, zůstal jsem stát na chodníku, kde se u obrubníku nacházel strom, kterého zasadili teprve včera v noci, ale již vyrostl do třiceti metrů.
,,Je protizákonné myslet na drogu." odpovím šeptem
Sklopil pohled k zemi a nepatrně kývl, stoupl si vedle mě, až se naše ramena dotýkala a ve stejnou chvíli jsme vykročili s pravou nohou a opět jsme se v souběhu vydali po cestě.
Po několika minutách jsme se zastavili u křižovatky, která definitivně zakončila naší společnou chvilku.
,,V kolik očekáváš zprávu?" optá se
Vyhrnul jsem si rukáv od svého saka, které bylo již promočené a byl jsem nucen si utřít hodinky. Ukazováčkem jsem dvakrát jemně zaťukal na povrch, čas zmizel, místo toho jsem spatřil odpočítávání, které bylo již skoro u konce.
,,Za třicet dva minut a padesát sekund." odpovím
Kývl a věnoval mi úsměv, který by na veřejnosti neměl, avšak byl vždy proti dodržování pravidel.
,,Přijmou tě, věřím tomu."
Rozhlédl jsem se do stran, abych se mohl přesvědčit o tom, že se zde nikdo jiný kromě nás nenachází. Rychle jsem ho objal a jakmile jsem se odtáhl, tak jsem mu věnoval vděčný úsměv.
Rozloučili jsme se a já rychlým krokem rozešel k nedalekému baráku, kde se svítilo. Na dveřích jsem spatřil odpočítávání, úlevně jsem si oddychl, když jsem spatřil patnáct sekund, takže jsem dorazil domů přímo na večeři.
Otiskem prstu jsem se dostal do bytu, kde jsem si ihned zul boty a mokré sako jsem si pověsil na věšák, aby stihl uschnout.
,,Zdravím Vás."
Má mamka položila hotový pokrm doprostřed stolů a přistoupila ke mně, věnující mi něžné pohlazení po vlasech na přivítanou.
,,Vítej doma, synu."
Vešel jsem do koupelny, abych si mohl umýt ruce a následně jsem se okamžitě usedl ke stolů, aby na mě mamka nemusela čekat příliš dlouho.
Během jídla vládlo ticho, bylo tomu tak již od nepaměti a připadalo mi to již jako samozřejmost. Po dvaceti minutách jsem pomohl odnést špinavé nádobí, které jsem uklidil do myčky a vrátil se opět ke stolů.
,,Povedlo se Vám to, bylo to výborné." řeknu
Šťastně se pousmála a na nerezový, oválný tác dala léky, který přede mě následně položila na jídelní stůl.
Černou pilulku jsem si vložil na jazyk a nasucho polknul.
,,Otec ti posílá pozdrav."
Druhá tableta se mi nepříjemně otřela o hrdlo, takže jsem ihned zaznamenal hořkou pachuť, která bude setrvávat delší dobu.
Kývl jsem a polkl poslední prášek, který byl již mnohem menší. S omluvou jsem odešel do koupelny, abych mohl provést hygienu a po sprše jsem si vyfénoval vlasy, abych je měl konečně suchý.
Cítil jsem v těle nervozitu, která se rapidně zvyšovala ve chvíli, kdy moje hodinky ukazovaly pouze tři minuty do konce. Oblékl jsem si pohodlnější oblečení a vrátil se do obývacího pokoje, kde má mamka popíjela jemně načervenalou tekutinu.
V tomhle věku má již právo na volbu, jak si svoje léky bude požívat, já osobně se na to netěším, jelikož to nemusí chutnat zcela vábně.
Ze zdi vyjelo tenké sklo, které se během chvilky zapnulo a já tak spatřil postarší slečnu, která měla černá, kočičí ouška, která byla opravdu překrásná.
V ruce svírala dokument, který si letmo pročetla a po chvilce zvedla zrak přímo na mě. Věnovala nám prostý pozdrav, který ji má mamka ihned vrátila, ale já pouze kývl, jelikož jsem pociťoval obrovský knedlík v krku.
,,Kim Taehyung."
Jakmile vyslovila mé jméno, tak moje hodinky zavibrovaly, odpočítávání skončilo. Potily se mi ruce, ačkoliv jsem cítil jemný chlad.
Její oči se setkaly s těmi mými a já vskutku doufal, že mi sdělí dobrou zprávu.
,,Blahopřeji, byl jste vybrán do společnosti STU."
━
Zdravím sluníčka🖤
Za ta léta jsem se nenaučila psát poutavý prolog, ups Každopádně vás vítám u dalšího příběhu, opět jsem opustila svou komfortní zónu a chci vyzkoušet něco zcela nového.
V téhle knize se setkáme i s hybridy, ale také s ostatními tvory, ale to samozřejmě poznáte časem.
Pro pochopení: STU je zkratka pro strijd tegen uniciteit, jedná se o překlad z nizozemštiny, znamená 'boj proti jedinečnosti'. Vybrala jsem si nizozemský název kvůli tomu, že právě tam v minulosti prováděli různé výzkumy, takže mi to připadalo estetické
