Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
,,Probuzeníčko, je čas vstávat."
V STU jsem již mnohokrát pociťoval strach, ať už tehdy kvůli Jungkookovi, tvorům celkově či kvůli krutosti v budově, ale nic z toho se nevyrovná beznaději, kterou jsem cítil nyní.
Felix v sobě neuchovával ani špetku milosti, naháněl mi hrůzu, především jeho bílý oči, který mě budou doprovázet i nadále.
Měl jsem naději, že si na mě bude pamatovat a bude vědět, že jsem se ho snažil zachránit. Doufal jsem, že si třeba zapamatoval mou vůni, i během spaní, a ví, že jsem za ním chodil dennodenně, abych se ujišťoval, že stále žije.
Tenhle pocit mě však opouštěl, když se začal zvedat a ukázal mi na obdiv svoje tesáky, který nebyly ani zdaleka tak bílý a bezchybný, jaký měl Jungkook, ale o to více mi naháněly hrůzu.
Doslova jsem převrátil křeslo, když udělal prudký pohyb dopředu, snažil jsem utéct, ale během sekundy se mi zakousnul do ruky. Zařval jsem bolestí, když mi vyrval kus masa a malátně jsem se praštil do dveří, který jsem nestihl otevřít.
Schoulil jsem se do klubíčka v rohu, po dlouhé době mi došlo, jak jsem ve skutečnosti slabý a přál jsem si, aby tu byl Jungkook, který by mě ochránil.
On tu však není a ani nebude.
Felix se ke mně začal opět přibližovat, ústa měl od krve a jeho dolní čelist se pohybovala, jak nejspíše žvýkal mé maso.
Mé tělo se třáslo a můj mozek si kdyby začínal připouštět, že umřu a jediné na co jsem v tuhle chvíli dokázal myslet je smutek, že již Jungkooka nikdy nespatřím.
Náhle se dveře otevřely, ten náhlý pohyb mě vyděsil, ale to i Felixe, který ustoupil dozadu, když spatřil pana Jina.
Viděl jsem rozmazaně, silně jsem svíral svou ruku, abych aspoň trochu zmírnil to krvácení, avšak i přes to jsem dokázal zaostřit na muže s hnědými vlasy, jehož oči zářily červenou barvou a na drápy, kterými říznul do tvora, který mě napadnul.
Byl jsem zmatený, nevnímal jsem ani to, jak mě vzal do náručí. Umělé světlo na chodbě mi bylo v tuhle chvíli jedno, oči se mi zavíraly a jediné na co si pamatuji je hlas, který se však v mé hlavě ozýval jako ozvěna.
-
,,Pane Kime?"
Křečovitě jsem zavřel oční víčka, ale nedokázal jsem je držet déle zavřený a byl jsem nucen je otevřít. Probudil jsem se v místnosti, ležel jsem na gauči a jakmile jsem si vzpomněl, co se událo, tak jsem se ihned posadil, ale okamžitě toho zalitoval.
Pravá ruka mi vystřelila do těla ostrou bolest, má hlava se též ozvala a dezorientovaně jsem se rozhlédl.
