Ops! Esta imagem não segue nossas diretrizes de conteúdo. Para continuar a publicação, tente removê-la ou carregar outra.
,,Dost!"
Můj hlas byl utlumen, když převrátil další stůl, který silně bouchl o zem a vytvořil tak dutý zvuk po celé místnosti. Rozbíjel vše, co mu přišlo pod ruku.
Ve vzduchu byl těžký zápach chemických látek, opakovaně rozbíjel flaštičky a sklo bylo všude po zemi.
Stál jsem v rohu a bezmocně sledoval, jak doslova ničil laboratoř. Neposlouchal mě, nezastavil se ani na vteřinu, byl kdyby v transu a potřeboval ventilovat vztek, který prožívá po mých slovech.
Leknutím jsem si zakryl uši, když hodil židli o kovový dveře, vytvořila se ozvěna, ale náraz byl jistě slyšet i na chodbě a to bylo riskantní.
,,Do háje, už přestaň!"
Jeho rudý oči se setkaly s těmi mými, nasucho jsem polknul, když mi věnoval pohled po který se mé tělo ošilo strachem.
S ohněm se nehraje, ale musel jsem ho donutit, aby přestal.
Během sekundy stál přímo přede mnou, svým tělem mě natlačil na stěnu, ale nadále jsem s ním udržoval oční kontakt.
,,Teď ti fakt radím andílku, aby jsi držel hubu, jinak ti vyrvu jazyk." řekne
Svraštil jsem obočí, opět spustil svůj ochranný mechanismus, ale tuhle situaci by měl řešit jiným způsobem.
,,Vyhrožování z tebe nedělá frajera, Jungkooku." odpovím
Má takovou povahu, rozumím tomu, ale dokud se nenaučí si udržet chladnou hlavu, tak to bude mít ve světě nesmírně složité.
Místo toho, aby mi naháněl hrůzu, tak by stačilo si v klidu sednout, popovídat si o tom všem a přijít na správné řešení.
Vyvolal jsem v něm ale větší vztek, již jsem přestal počítat kolikrát mě za tu dobu sevřel kolem krku a zabránil mi tak se zhluboka nadechnout.
,,Nevyhrožuji ti, pouze konstatuji, že když kurva nesklapneš, tak dopadneš špatně."
Byl jsem stejně frustrovaný jako on, po jeho slovech ještě více a než bych si to stihl uvědomit, tak jsem nadzvedl svou ruku a dal mu facku.
Nepatrně natočil svou hlavu do strany, pozoroval jsem jeho postihnuté místo, které nabralo jemně rudý odstín a až teď jsem si uvědomil, že můj čin byl vskutku unáhlený.
Jazykem narážel do vnitřní stranu tváře, na moment zavřel oči a zhluboka vydechl. Náhle mě však pustil, automaticky jsem naplnil plíce kyslíkem a překvapeně se na něho podíval.
,,To jsem asi potřeboval." řekne
Byl jsem v šoku, bál jsem se, že ho nahněvám ještě více, ale stal se pravý opak. Prohrábl si své černý vlasy a zůstával stát u mě v těsné blízkosti, letmo se ohlédl za sebe, kde spatřil nepořádek, který způsobil.
,,Promiň mi to, andílku." dodá
Nakonec se ode mě vzdálil a v tichosti začal uklízet, což nikdy předtím nedělal. Zaraženě jsem setrvával na stejném místě a pouze ho mlčky pozoroval, ale po delší době jsem se k němu připojil.
Po půl hodině mě to ticho, které mezi námi panovalo, začalo ubíjet. Společně jsme všechno uklidili a jakmile jsem vyhodil rozbité sklo do koše, tak jsem se podíval na chlapce s černými vlasy, který se sám od sebe vrátil za mříže.
,,Co vyvádíš?" optám se
Narovnal za sebou tyče a ledabyle si prostrčil ruce skrz, jak to dělával ještě kdysi na starém lokaci.
,,Pro jistotu, kdybych se zase nasral." odpoví
Sundal jsem si pracovní plášť, který mě chránil během úklidu roztoků, a položil ho na židli. Udělal jsem několik kroků, zastavil jsem se kousek od něj a zakroutil hlavou.
,,Nemůžeš to takhle řešit, pojď ven."
Bylo vidět, že váhá, ale já jsem trval na svém a trpělivě vyčkával až mi vyhoví. Nakonec se opravdu vrátil zpátky, pomalým krokem ke mně přistoupil, ale neřekl ani jedno slovo.
,,Vyřešíme to společně, ale musíme o tom mluvit-"
,,Ne, prosím, mlč." řekne
Jeho oči stále zářily rudou barvou a pravou ruku měl pevně sevřenou. Riskoval jsem, že v něm opět vyvolám agresi, ale opravdu jsem s ním o tom potřeboval mluvit, jelikož během toho, co jsem mu vyprávěl skutečnost o STU, tak se k tomu nevyjádřil a ihned vybuchl.
Opatrně jsem ho pohladil po tváři a přistoupil k němu trochu blíž.
,,Musíš přeměnit vztek na slova, Jungkookie." zašeptám
Nikdy bychom se nepohnuli, pokud bude pouze rozbíjet věci či zabíjet personál, když se mu něco nelíbí. Tady mu to akceptují, ale jakmile opustí areál, tak mu ani já nebudu moct pomoci.
Na moment vysunul své drápy a též odhalil své špičáky, ale jen na chvilku.
,,A co ti na to mám kurva říct? Že je chci zabít, to chceš slyšet? Že mě považují za bestii a přitom jsou tisíckrát horší než já?"
Přestal jsem ho hladit po tváři a bedlivě vnímal každou jednu větu, doslova ze sebe chrlil slova, ale náhle se odmlčel.
Jeho oči se vrátily do normálu, ale byly kdyby ze skla.
,,Drží mě tu tři roky a celou tu dobu jsem si myslel, že jsem odpad. Nedávali mi najíst, napít a nemluvili se mnou, víš jak to bylo na hovno?"
Cítil jsem obrovský tlak na hrudi, když jsem poslouchal jeho hlas, již dokázal projevit něhu či starost, ale nyní z něho vyzařovalo pouze zarmoucení.
,,Chci pryč." zašeptá
Byl jsem vždy bláhový, pověrčiví a velice často jsem věřil na zázraky. Ale nikdy by mě nenapadlo, že tvor, kterého považují za zrůdu se zlomí.
Sesypal se, slzy se mu draly z očí a opakoval si stále dokola, že chce být svobodný.
⎯
Zdravím sluníčka 🖤
EOB se rozplakal, to už je špatné, ale popravdě se mu nedivím. Každopádně by mě spíše zajímalo, jak vnímáte jejich vztah, v téhle knize jsem se extra nezaměřila na citové pouto, nepadla slova 'miluji tě' či podobně, tak i kvůli tomu mě zajímá váš pohled
Příští kapitola bude trošku delší, takže snad nevadí Luv u 🖤🖤
