Po nehodě rodičů se Isabella uchýlila do ústranní. Žádný společenský život, žádní přátelé a žádná práce. Už více než sedm let se ukrývá v útrobách domu svého nejstaršího bratra; studuje, čte, píše, učí se na hudební nástroje a snaží se úplně vyhýbat...
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
Sluneční paprsky se už dávno draly skrze špatně zatažené žaluzie velikých oken, budík na nočním stolku nezastavitelně blikal rudá čísla, která se pokaždé pravidelně změnila. V malé ložnici v patře byl oproti zbytku velké vily naprostý klid a ticho. Zatím co jedna služebná v kuchyni od rána připravovala oběd a druhá zas poklízela nepořádek v domě, zahradník pracoval za domem na rozlehlé zahradě, tak nahoře v ložnici se ještě pořád tvrdě spalo. Brzy se pak začaly ozývat pomalé kroky vedoucí k té zavřené ložnici. Potom se zastavily a následovalo jemné skoro až nepatrné zaklepání na dveře.
Mladá žena spící v pokoji měla rozcuchanou vlasatou hlavu hluboce zabořenou do velikého načechraného polštáře, peřinou byla úplně celá přikrytá. Nikdy tak dlouho nevyspávala a klepání na dveře jí kupodivu neprobudilo, až pak nakonec hlas mladé služebné, která ještě pořád za dveřmi pokoje stála a trpělivě čekala: „Slečno Isabello? Jste už vzhůru? Budete chtít připravit snídani nebo si počkáte rovnou na oběd?"
A až teď Isabella konečně procitla ze svého hlubokého spánku. Unaveně se zavrtěla, pomalu se usadila na postel a se zakňouráním otevřela oči. Rozespale si je protřela, poupravila si župan, který měla ještě pořád na sobě a pohlédla na noční stolek, kde stál nejen budík, ale také její týdenní kalendář. Pro obě dvě věci se ihned natáhnula a zahleděla se na ně. Nechápavě chvilku civěla na budík, který ukazoval půl jedenáctou a pak konečně odpověděla stále čekající služebné za dveřmi: „Ano, už jsem vzhůru. Snídani dnes vynechám, počkám si na oběd s panem Hollandem!"
Dále se o ní už Isabella nezajímala, odložila budík zas zpět stranou a zaraženě hleděla do kalendáře, kde malým kolíčkem měla připnutý malý papírek se vzkazem, který jí tu včera nechal Blake. Mírně se nad tím rozpačitě pousmála, přejela prstem po ručně psaném vzkazu a poté už i kalendář vrátila zpět na noční stolek. Znovu se trochu protáhla a zakroutila nad sebou hlavou, už dlouho vlastně, možná vůbec nikdy se jí nestalo, aby vstávala pomalu k obědu. Kromě toho že byla uzavřené ve své vlastní bublině, tak velmi pravidelně dodržovala skoro stejný denní program, který se neustále opakoval. Ovšem dnes bylo všechno jinak. Nejen že zaspala a už teď nestíhala, navíc měla oběd Blakem, což také naprosto měnilo její program.
I když by jí to mělo rozhodit a vykolejit, tak možná jí to dokonce udělalo radost. Tak nějak spokojeně si pro sebe vydechnula a vstala z postele, kterou kupodivu nechala neustlanou. Došla se převléknout do něčeho hezké, v čem by se Blakovi mohla líbit a vrátila se zpět do pokoje. Noční košilku i župan pohodila na postel, rozházené papíry po včerejší noci nechala na zemi u pracovního stolu. Na celý ten nepořádek se kupodivu s ledovým klidem podívala a pokračovala dále ke dveřím. Obvykle by si po sobě okamžitě uklidila, ale dnes to jednoduše nechala být. Rozhodla se, že dnes bude den plný změn. Došla tedy ke dveřím, vzala za kliku a zarazila se.
Dveře byly k jejímu překvapení zamčené. Záhy se jí vybavil důvod, proč tomu tak vůbec bylo. Trochu sebou nevědomky cuknula, ale nakonec to prostě nechala být. Stále i tak ještě věřila, že to byla jen prostá náhoda a že to co se včera večer stalo se vlastně vůbec nestalo. Byl to jen její další sen, výplod její někdy až příliš bujné fantazie, nebo aspoň to si pořád dokola opakovala, aby se uklidnila, když mířila po schodech dolů.
