Slečna Komplikovaná [TRILOGIE]

25 | Řecké ranní noviny se zajímavými obrázky

Uplynuly skoro dva celý týdny, co byli v Aténách. Devátého června, pátek. Za celou tu dobu byli jen zavření v tomhle malém pronajatém domku a jediný, kdo sem tam tohle bezpečné místo opouštěl byl Spencer. Isabella se dnes ostatně jako každý den tady probudila do dalšího jasného slunného rána. Hlavu zabořenou do nadýchaných bílých peřin, okno měla přes noc otevřené dokořán, takže teď jí mohl ovanout příjemný slaný mořský vzduch. Ovšem poté se k ní dostala ještě i jinačí vůně. Linula se z kuchyně až za ní nahoru; jednalo se o směs míchaných vajíček, pečených toastů a čerstvě uvařené kávy, po které teď toužila snad nejvíce. Dlouho už tedy s posteli zbytečně nezůstávala, dostala se okamžitě na nohy, podívala se spěšně z okna, aby se snad ujistila, že ta řecká krása nezmizela, poté si přes ramena přehodila župan, který tu pro ni připravil do skříně majitel domu a byla připravená.  

Na boso cupitala po schodech až dolů do kuchyně, kde k jejímu rychlému zjištění vůbec nikdo nebyl. Oba mladí muži, dalo by se říct její společníci, jak si od posledního večera říkali, už nějakou tu dobu společně vysedávali venku na terase za domem. Pro ně to bylo velmi důležité ráno, kdy se u nich nebo spíše mezi nimi začala utvářet důvěra a rozjížděla se také dohoda, kterou mezi sebou předtím uzavřeli. Křehké přátelství dostávalo pevné základy, a to bylo jenom dobře. Jackson tam již seděl v bermudách a volné světlé košili, Spencer už na sobě neměl ty džíny a koženou bundu, Jack mu nějaké své oblečení musel půjčit, takže dnes už na sebe zbytečně tolik neupozorňoval a bylo mu příjemně, a ne vedro jako dny předtím.

Isabella stála mezi dveřmi, jen je chvilku tiše pozorovala, potom je s velikým spokojeným úsměvem pozdravila, hned se usadila ke stolu mezi ně ostatně jako každé ráno a potichu se pustila do té velkolepé snídaně, která vypadala opravdu neodolatelně. Bylo to příjemné a poměrně vydařené ráno, tedy aspoň do té doby, než se v těch skleněných terasových dveří neobjevila věčně nabručená Karen, která vypadala stejně nenávistně jako ostatně pokaždé když je zahlédla.

Svůj pozdrav k nim spíše nepřítomně zamrmlala pro sebe a zůstala stát na místě mezi dveřmi. Dál nešla. Upřeně hleděla Spencerovi na záda a trpělivě na něco čekala. Ten se na ní zatím ani nepodíval. Možná jí ani nezaregistroval, protože u snídaně studoval mapu města, aby se v něm pro příště už lépe vyznal. Neměl rád, když neznal okolí a prostředí, ve kterém se potřeboval pohybovat rychle, proto ho už také posledních pár dní detailně studoval a hledal nejrůznější zkratky, které by mohl využít.

Isabella si jen naštvaně, uraženě odfrkla a otočila se zpět ke svému talíři. Nechtěla si zbytečně kazit chuť k jídlu pohledem na Karenin kyselý obličej, když ta snídaně byla tak dobrá.

Uběhlo dalších pár nepříjemně divných, dlouhých minut a začínalo to být trochu celé napjaté, možná až podivně zvláštní. Tak to tedy Isabelle aspoň přišlo, protože byla snad jediná, která si toho pořádně všimla. Karen si tedy znovu tiše odkašlala, aby tak na sebe ostatní upozornila, a nakonec i promluvila, protože už jí to začínalo unavovat: „Spencere už bychom měli jít. Nechme na to setkání přijít pozdě, ne? Popravdě se mi ho nechce jen tak nechat čekat, když už nám oplácí laskavost."