Po nehodě rodičů se Isabella uchýlila do ústranní. Žádný společenský život, žádní přátelé a žádná práce. Už více než sedm let se ukrývá v útrobách domu svého nejstaršího bratra; studuje, čte, píše, učí se na hudební nástroje a snaží se úplně vyhýbat...
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
Isabella na to prostě jen tak nedokázala přestat myslet; nešlo to, i když se sebevíce snažila. Byla naštvaná, a to hlavně na sebe, protože si celou tu dobu přála, aby se její život opět trochu více rozpohyboval, aby byla jako všichni ostatní. Ovšem tohle už bylo až příliš. Uvnitř Isabelly byl rázem hlas, a to velmi hlasitý hlas, který právě doslova hystericky křičel asi něco v tomhle podání: Hej! Ihned někdo zastavte ten šílený rychlík! Jedeme totiž přímo proti zdi, smrt bude okamžitá! A to tedy rozhodně nestojím.
Všechno to vlastně začalo tou proklatou Edwardovou zmínkou o rodičích a jejich údajné závěti, která měla, co dočinění s jejími narozeninami. Už pomalu zapomínala i jejich tváře, naposledy je totiž viděla ten den. Ten den, kdy se to celé stalo. Po svém brzkém návratu z nemocnice už žádné fotografie jejich rodičů v domě nebyli, což nařídil její nejstarší bratr. Bylo to na doporučení lékařů, kteří už tehdy věděli, co přesně způsobovalo ty její dýchací problémy a panické záchvaty. A i když se na rodiče ještě sem tam ptala, nakonec to všechno zmizelo a taky jí to přestalo bolet. Bylo to jako by skutečně jen někam odešli a ona už je neměla nikdy vidět. Od té doby na ně jednoduše nemyslela, nebolelo to.
Pak to šílenství pokračovalo tou včerejší návštěvou zloděje, jehož obličej si teď zpětně nedokázala vybavit, ale jeho hlas naopak měla stále v uších. Nemohla ho dostat z hlavy, na nic jiného posledních pár hodin ani nemohla, možná ani nechtěla myslet. A navíc jí dnes dokonale dorazil sir Blake a jeho skutečně neformální, jak to ráčil sám nazvat, žádost o ruku. To byla poslední rána, která jí doslova položila na lopatky a hodila přímo do pece.
Nejhorší bylo, že se to všechno mělo ještě zkomplikovat až se Edward pozítří tedy v pondělí vrátí z jeho služební cesty. Tušila, že na ní všichni budou upírat své pohledy a budou čekat, jak se s tím vším sama popere, a to se jí ani trochu nelíbilo. Z těch všech různých představ seděla úplně zhroucená na posteli ve své ložnici, již ve své noční košilce, poklepávala si nohou a přemýšlela. Na klíně polštář, který si následně přiložila obličej, aby tak ztlumila svůj zoufalý křik, který se následně ozval. Potřebovala aspoň trochu upustit páru. A i když chtěla nějakou změnu, tohle to všechno jí najednou připadalo jako tekoucí písek, který jí klouže mezi prsty a ona ho nemůže pochytat.
Nakonec polštář zahodila za sebe na postel, zadívala se na nepořádek, který zvládla za odpoledne v pokoji nastřádat, když jí cinknul telefon. Přišla jí textová zpráva od Byrona. Isabella se pro telefon natáhla, přečetla si milou zprávu a chystala se bratrovi napsat, že by se zítra mohli sejít na oběd ve vile, když se zarazila. Nechala textovou zprávu napůl rozepsanou, když jí něco došlo a šibalsky se nad tím pousmála.
Mezitím v krajině zahalené do tmy před hlavní branou springhilské vily zastavilo auto. Řidič byl oblečen do bílé košile, kterou schovával pod černou koženou bundou, na rukách měl natažené rukavice a své bouřkově šedé oči upíral na vilu před sebou. Zhluboka se nadechnul a konečně vystoupil ven. Udělal přesně to samé, co i předchozí noc. Brána stále byla nezajištěná, na vchodových dveřích nebyl vyměněný zámek ani nepřibyl alarm, který by ho od vstupu odradil. Bylo to tak strašně jednoduché, že už chyběla jen cedule na uvítanou a šipky, které by ho navedly až do obývacího pokoje.
