Po nehodě rodičů se Isabella uchýlila do ústranní. Žádný společenský život, žádní přátelé a žádná práce. Už více než sedm let se ukrývá v útrobách domu svého nejstaršího bratra; studuje, čte, píše, učí se na hudební nástroje a snaží se úplně vyhýbat...
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
Kolísavé vrčení motoru auta konečně utichlo a slabé světlo pohaslo, když řidič vypnul motor a vytáhnul klíčky ze zapalování. V tom autě zaparkovaném u kraje silnice, která vedla hustým lesem, seděli spolu dva poměrně stejně staří muži. Řidič se opíral o volant a na cosi čekal. Byl velmi netrpělivý a nervózní. Jeho kolega, muž sedící po jeho pravici, si zrovna nasazoval černé kožené rukavice a přemýšlel nad něčím. Ani jeden nic neřekl, to ticho mezi nimi bylo kupodivu pohodlné. Oba si do svého pravého ucha strčili průhledné sluchátko a pak už společně vystoupili ven.
Muž v kožených rukavicích a černém oblečení, ještě kývnul na svého kolegu, který se mezitím odebral ke kufru a poté už se rychlým krokem vydal po cestě k blízké bráně. Netrvalo mu to vůbec dlouho; zdobená železná brána nebyla nijak bezpečně zajištěná, takže vzal za kliku, bez problému si otevřel a spokojeně se dostal dovnitř na prázdný dvůr před springhilskou vilou. Hbitě se přesunul okolo velkolepé kašny se sochou ke vchodovým dveřím, u kterých se ještě váhavě zastavil. Obvykle když něco takového dělal, tak moc nepřemýšlel, ale dnes byl ponořený do hlubokých myšlenek. Spokojeně a vítězně se rozhlédl po opuštěném dvoře a následně promluvil do toho vzrušujícího ticha: „Robe jsi tam? Slyšíš mě?"
Malou chvilku se nic nedělo, ale potom se ze sluchátka ozval druhý muž, který ještě pořád čekal u toho zaparkovaného auta v lese: „Samozřejmě! Už jsi u těch dveří? Je tam nějaký problém, nebo už jdeš dovnitř?"
Muž Robovi bez dlouhé odmlky kladně odpověděl a poté už se plně soustředil jen na svou práci. Z kapsy černých džínů vytáhl kopii klíče od hlavních dveří, které si před nedávnem pořídil. Zhluboka se nadechnul toho příjemného chladného vzduchu, odemkl dveře a ladným krokem vstoupil do vily. Když za sebou zavíral dveře, ještě z kapsy vytáhl malou baterku, kterou zapnul a poté už se vydal do útrob domu, který moc dobře znal. Na jeho tváři byl blažený výraz, který hlásal veliký jasný úspěch, kterému byl nadosah.
Nikde se nezastavoval, nikde se zbytečně nerozhlížel. Hlavní chodbou mířil rovnou za svým cílem do obývacího pokoje v přízemí. Zastavil se teprve až tam. Před velikým cihlovým krbem, nad kterým visel obraz ve zdobeném dřevěném rámu. Hleděl na něj s jistým úžasem. Už ho párkrát viděl, ale ještě ne takhle na živo; tohle byla jeho premiéra a stála opravdu za to. Všechno šlo podle jeho plánu, s čímž byl také nad míru spokojený.
Bylo okolo půlnoci; celá vila v panství Springhill byla ponořená do nočního ticha a tmy. Tedy výjimkou byla Isabelina ložnice v patře, ve které nepatrné světlo ještě stále svítilo. Jinak byl dům zcela prázdný. Služebnictvo na noc vilu vždycky opouštělo a kromě Edwarda, který ten den večer odjel na služební cestu do Francie, v springhilské vile nikdo jiný momentálně nebydlel.
Isabella seděla pohodlně usazená u svého pracovního stolu v hedvábném pyžamu se svým monogramem, které dostala k minulým Vánocům od svého nejstaršího bratra. Hleděla zadumaně na obrazovku počítače, poslouchala opravdu potichu hrající hudbu a opět jen hluboce přemýšlela. Snažila se plně soustředit na svůj nový příběh, na ten nový příběh, který si odpoledne vybrala, ale neustále její pozornost ujížděla úplně jiným směrem, než sama vůbec chtěla. Vypadalo to, že místo rozhovoru s Edwardem, by si zas potřebovala promluvit s Byronem, který jí vždy dokázal nasměrovat tím správným směrem.
